aneb libčický muzikant Míra Šimůnek

V Libčicích nad Vltavou jsem žil od narození do odchodu na Moravu. Návraty naštěstí jsou vírou pod obojí. Vracíme se tam, kam patříme a kde máme domov. Natrvalo. Jak léta přibývají a nános času překrývá kontury dávných dějů, tím více cítíme a ctíme dluhy k předkům. Nepromlčitelné a těžko splatitelné.

Pramáti Vltava. Tak někdy oslovujeme nejdelší a nejvýraznější naší řeku.  Vltava je symbol, kolébka, věčná jistota. Laskavá i neúprosná, tajemná i důvěrně známá.  Já jsem se narodil u jejího břehu. Rodilý Vltavan, i po tátovi.

Pojďme k té řece: zaostřím a pokusím se uvidět znovu již prožité věci.  Mnohé již nevím, je obtížné popisovat to z pohledu tehdejšího dítěte. A vůbec je ošidné vzpomínat na rodiče, hrozí, že vzpomínky budou plytké, schematické.  Dá se vůbec říci, že člověk znal dobře své rodiče? Asi úplně ne. Rodiče mají své poslání, úkoly, vedou děti životem jak umějí nejlépe a jak je to možné.  Když přejdou léta, scéna se vylidňuje a je to najednou o trochu jiných příbězích.

Monte Negro

Používám název, který jsem slýchával od muzikantů. Restaurace Černá Hora  byla pojmem. Dobře to napsal Petr Schönfeld ve vzpomínání na souběh společenského, hudebního a hospodského dění v Libčicích. Vzepětí, sláva a zapomnění. I já byl nezletilý a dychtivý hoch, co naslouchal v zadní ulici zvukům ze sálu hostince, kde na čajích a zábavách hrávala zdejší snad největší legenda taneční hudby. Říkali si Jazz Potěr. Jako ten rybí dorost i oni proplouvali do vod povědomí a uznání, do popularity své doby. Přesné detaily a data kapely neznám. Nemám se dnes už ani  koho zeptat, všichni jsou daleko a pryč. Amatérští hudebníci, plni zájmu a nadšení, z Libčic i blízkého okolí se dali dohromady koncem čtyřicátých let minulého století. Jejich obliba narůstala, kromě Černé Hory oživovali zábavy také Sokolovně u házenkářského hřiště. Zajížděli do okolních obcí v okolí i na Kladensko. Stal se z nich Orchestr s velkým O.

Na již jednou uveřejněné dobové fotce poznáváme další členy Potěru. Zleva dole – Václav Prošek st., Miroslav Šimůnek, Ríša Dittrich, Mir. Maleček, V. Vondra, T. Kintera. Nahoře V.Štika, Zd. Šimůnek a pozounista (jméno zatím nevíme).

Za malým větracím oknem zadního traktu Černé Hory jsem kdysi špicoval uši a vnímal onen charakteristický hukot sálu, poryvy žesťů, drnkání piána a tepot džez bubnů mého táty. Vděčné potlesky a ovace tanečníků na převzatý repertoár od slavných kapel, provozovaný v době již socialistické, přísnější éry. Kapela hrála dobře a s nasazením. Lidi jim děkovali za příjemné chvíle na konci pracovních týdnů, v zakouřeném, domáckém prostředí pospolitosti sousedské, lidské. Když jsem v dalších letech hledíval do onoho okna, již ztichlého – vracel se mi motiv větráku z let dřívějších a dávných. Jakési ventilátor blues.

Černá Hora, to byla slavná hudební éra mého táty a „jeho“ kapely. Za bicími zpíval široký repertoár, od lidovek, swingu, jazzu, k prvním šlágrům západní provenience ve stylu rock a billy. V jeho podání se stala již tak oblíbená swingová skladba autora Jiřího Traxlera s textem V. Dubského – „Měsíc to zavinil, já za nic nemohu“ doslova hitem. A pokud zde byla již dříve zmínka o Bohouškovi Plichtovi, který kraloval restauraci, pak vězte, že za výčepem visela velká olejomalba, která zobrazovala Bohouška při točení piva a zpěvu zrovna téhle písně. Od jeho úst se na obraze linul obláček se skutečnými notami a slovy songu, který měl tak v oblibě. Když jsem pak chodíval na Černou Horu pro nápoje i uzeniny, vždy jsem se na onen obraz díval. Požitkem největším ovšem byl občasný živý vokální projev pana Plichty. Často zpíval unisono s gramofonovými deskami, které přehrával na gramorádiu u nálevního pultu. Odtud i jedna skoro zapomenutá přezdívka Černé Hory – U zpěváčků.

Co zpíval skřípající ventilátor? Zrezivělý song o Hoře Černé, plné kamení, padlých melodiích a věčných návratech. O obrazu “Doriana” Plichty, pod nímž na rozladěný klimpr Václav Prošek vyťukává synkopy nelehkého života a potřebných útěků k muzice. Publikum se trousí do domovů, cestou si pohvizdujíc šlágry, opilci juchají a močí na chodník, milenci tajnosnubně mlčí.  A kolem teče a vše sleduje Vltava.

Kdo byl Míra Šimůnek?

Míra Šimůnek se syny Mirkem a Martinem.

Otec se narodil se v Letkách, v malém domku číslo 49, na samotném konci října, v roce 1923. Na Den spořivosti, což se nějak trochu promítlo v jeho povaze a celoživotní skromnosti. Jeho maminka Růžena pracovala v cihelně a musela se starat o své dvě děti sama. Dědeček Alois totiž krátce po návratu z ruského zajetí v I. světové  válce zemřel na následky zranění. Mimochodem, jeho  jméno je zvěčněno právě na onom pomníku obětí I. světové války v Letkách. Otec tatínka vlastně neznal. Nebyl to zajisté život snadný, nikdy si však nevzpomínám na to, že by mluvil o těžkostech a strádání. Bylo to asi tehdy normální. Další peripetie jeho života jsou zrychlené v mých vzpomínkách. Jinošství, pak konec druhé války, po osvobození v roce 1946 nástup na vojnu. Tam první projevy hudební a estrádní. S přítelem Jiřím Jungwirthem vynikli ve vlastních kulturních skečích a klauniádách, kterých si všiml i vojenský soudobý tisk. Pan Jungwirth pak pracoval v Čs. rozhlase a zemřel tragicky koncem padesátých let při známé autohavárii, kde se zranila Judita Čeřovská a účastníkem byl i tehdy velmi populární Josef Zíma. Událost se tatínka velmi bolestně dotkla.

Po vyučení Mirek Šimůnek nastupuje do vozového depa v Kralupech nad Vltavou do svého celoživotního pracovního úvazku jako soustružník u ČSD. V železničním depu, v kumbálu jako vystřiženém z manufakturních  poměrů, se denně družil se soustruhem.  Brzy ráno léta nasedal do vlaku dříve, než jsme se byli jako děti schopni probouzet. V roce 1948 se oženil s mou maminkou Vlastou, a to na den sv. Jakuba v Kasejovicích. Odtud maminka pocházela a po vyučení se dámskou krejčovou v Praze bydlela u příbuzné právě v Libčicích. Tady se s tatínkem seznámili. V prosinci téhož roku jsem se narodil já a po téměř osmi letech i bratr Martin. Naši nejdříve bydleli v Letkách, poté v domku nad sokolovnou a nakonec jsme zakotvili jako rodina přímo pod Kameníčkem, ve vile Taťána, čísle popisném 154.

Dodnes je mi záhadou, jak otec jako invenční a komunikativní člověk mohl denně trávit čas u soustruhu, podivného a pro mne cizího stroje v prostředí nelibě páchnoucích Kralup. Monotónní práce mého tátu asi vyprazdňovala natolik, že po svých návratech domů nekomunikoval, byl často zádumčivý až tajemný. Zato ve světlech reflektorů a v partě talentovaných kamarádů muzikantů se proměňoval v baviče, hvězdu večera, konferenciéra, pana Zpěváka. V legendárních pěveckých duetech s Ríšou Dittrichem zářili s repertoárem značky Simonová – Chladil. Když vystoupení skončilo, Míra Šimůnek se po návratu domů opět uzavřel do ulity a možná i do svého snu. Po zániku Potěru hrál i zpíval v druhé polovině šedesátých let s orchestrem Classic pana J. Gruncla. To už se hrávalo v modernějším libčickém Kulturním domě, také v trochu jiné době, jinému publiku. Koncem šedesátých letech pak zpíval s dechovým orchestrem pana Millera z Roztok, pamatuji jeho hudební angažmá v představení klasické Fidlovačky v kouzelném areálu Valdštejnské zahrady pod Pražským hradem. To bylo v létě 1970. Vzpomínám i na jeho vystupování u mikrofonu  Na Hajnovce a Vlachovce v Praze. A také už na zvolnění. Po smrti maminky v roce 1977 se jeho život změnil. Unavený a poznamenaný osudem se vrací z libčického Hrádku, na kterém osaměl, do rodných Letek, kde žije se svou budoucí druhou ženou. Z Letek spolu pak odešli do Kralup, do nového, moderního bytu. Hádejte, kde se nacházel? Přímo na levém břehu Vltavy, blízko mostu.

Měsíc to zavinil

Na řeku se teď znovu vrátím, do jedné měsíční noci v letech šedesátých. Vltava byla dějištěm muzikantského legendárního zážitku. Potěr hrál na druhé straně, v Máslovicích. Po půlnoci zábava v hospodě skončila a nastal neoblíbený moment pro většinu kapel.  Rozjetí a natěšení muzikanti museli sbalit nástroje, překonat únavu a vyrazit domů.  Řeka stála v cestě. Pár chlapů přivolalo hvízdáním a voláním rozespalého a často si přihnuvšího převozníka. Jeho loďka nakonec připlula, chlapíci se do ní namačkali a cesta zpět při měsíci začala. Lodivod si však náhle postaví hlavu! Uprostřed řeky poručí – tak vy jste se hezky pobavili a co já? To by tak hrálo! Hezky rozbalit inštrumenty a zahrajete mi tu mojí oblíbenou. Jinak se nehneme ani do rána! Muzikanti reptají, vymlouvají říčnímu vlkovi jeho rozmar. Nic naplat. Míra Šimůnek z kufru loví bubínek, paličkami odťuká rytmus a platba v hudební hotovosti začíná valčíkem. Poté ještě další lidová a nakonec – Měsíc to zavinil!  K druhému břehu nakonec šťastně dorazili. Tenhle příběh, který mi otec ve vzácné chvíli mnohomluvnosti a dobré pohody vyprávěl, není jediný z těch dob. Ale považuji ho za snad nejkurióznější.

Přísně odděluji roli otce coby muzikanta a hlavy rodiny. Dnes si uvědomuji, že byl prvním článkem v dynastii Šimůnků – bubeníků. Nejprve já jako starší syn, pak vnuk i pravnuk pokračují dodnes v jeho odkazu. Geny pracují, marná sláva. Nenápadně nás ale vedl  i k četbě, kupoval v Kralupech knihy, rozmnožoval knihovnu. V rodině se muzicírovalo, synové chodili léta do houslí. Pak bigbítová vlna zachvátila hudební svět. Já, po vzoru  táty,  začal  bubnovat se školní kapelou a posléze vystupoval i veřejně. Samozřejmě jsem u toho i zpíval. Navenek to otec rád neviděl. Vím však, že si někdy šel tajně poslechnout naši produkci pod okna sálu, jak mi to jde. Jako já poslouchal jeho u větráku na Černé hoře.  Po letech mne dosti mrzí, že jsme s tátou k sobě dlouho hledali cestu.  Snad tu byl nějaký ostych, odstup, dálka mezi námi, bůh ví. Vlastně jsme si pořádně a krásně lidsky, se zájmem povídali až v posledním roce jeho života.

Poslední přívoz

Řeka kolem Libčic teče pořád. Plyne a hlídá čas i příběhy v něm. Ten Míry Šimůnka spěl do finiše. Poslední léta strávená v Kralupech, procházky u řeky, občasné potěšení s vnukem. Nepříjemná a neúprosná nemoc. Občas si ještě zahraje v kralupské restauraci Chemik na nějaké oslavě, popovídá s kamarády u piva. Zdánlivě dosud čiperný muž se však už nějak uzavírá světu. V noci, když nemůže spát, přemýšlí o svém životě a přehrává si dlouhý film z časů, kdy vše ještě bylo hezké a nadějné. Při jedné z mých posledních návštěv u něj mi říjnového večera roku 1995 při procházce na břehu Vltavy sdělí klidně a věcně, že velmi brzy zemře. Odmítám tomu uvěřit. Ale už počátkem prosince choroba udeřila naplno.

Umírá v kralupské nemocnici k ránu, 20. 12. 1995. Bylo mu jen 72 let. Skončilo jeho poslední velké vystoupení. Muselo být vydařené, museli hrát dobře, vždycky to pozná, když to šlo. Ale nikdo už mu nedá nějakou tu korunu. Tentokrát posluchači jsou slavnostněji oblečeni, jsou tišší, tváří se vážně. Vidí mezi nimi přátele, spoluhráče, rodinu. Když píseň dozní, všichni vstanou a mlčky poděkují.  Míra Šimůnek už mezitím spěchá k řece. Pod kralupským mostním obloukem, pár kroků od domova, tentokrát převozník s loďkou už čeká. Postava je celá zahalená černým pláštěm, do tváře nevidět. Mlčky pokyne příchozímu gestem, kterým ho zve na loď. Už se pomalu stmívá, když se loď dává do pohybu po vodě. Když jsou uprostřed Vltavy, pohyb vesla se zastaví. Jako tenkrát. Chárón zvedne hlavu, prázdné oční jamky vlídně spočinou na poutníkovi, kterého převáží na druhý břeh.  Na nebi Měsíc, okolo ticho a mír. Míra Šimůnek chce něčím zaplatit, ale jeho společník nic nechce. Vždyť přeci rozdával tolik pohody a lásky, hrál a zpíval mnoha lidem, byl dobrým libčickým muzikantem. Jeho píseň mohla být sice delší, avšak stačilo i to. Vltava koncem prosince natolik zjihla, že na vodě nebyla ani střepinka ledu. Plavba měla kočičí krok a loď zmizela pak v mlze.

V Libčicích, na skále nad Vltavou, leží odlehlý evangelický hřbitov. Je tam nesmírný klid, jen zpovzdálí je slyšet dole projíždějící vlaky a houkající lodě. Oáza odpočinku uprostřed stromů a keřů. U hřbitovní zdi řada hrobů, v jednom z nich odpočívají opět a navždy spolu Miroslav Šimůnek se ženou Vlastou. Pár metrů od nich je jiný náhrobní kámen. Tady spí věčný sen manželé Bohouš a Olga Plichtovi. Možná, že když svítí měsíc a zastaví se čas, se tichem občas ozvou tóny dávných zlatých časů na Černé Hoře. Vltava dole je toho svědkem.