Svobodné slovo

Na sklonku roku si obyčejně vydáváme počet ze své celoroční práce. Blahořečíme vyšším mocnostem za to, co se nám dařilo, a prosíme o jejich přízeň tam, kde jsme neměli úspěchu. Také novinář takto přemítá. Má v Československu víc důvodů k blahořečení, anebo ke stížnostem?

Jistě příliš nepřepínáme, řekneme-li, že novinář může býti v této zemi celkem spokojen. Může děkovat osudu, že mu nevykázal působiště o několik desítek kilometrů dále, kde by se jeho činnost setkávala s daleko většími překážkami, pokud by ostatně byla vůbec ještě možná. (…)

Není z nejmenších zásluh této země, že dovedla ve střední Evropě, na místě olizovaném ze všech stran chtivými plameny reakce, zachovat s poměrně malými úhonami instituci svobodného tisku. Zdejší novinář, dá-li si trochu pozor na jazyk, může celkem volně kritizovat svou vládu, může říci, že ta nebo ona osoba se nehodí pro ten či onen úřad, může sám vydávat noviny, má-li na ně peníze a odběratele, a ty noviny mohou být – dají-li si hodně pozor – i komunistické a fašistické. (…)

Mohou-li v naší zemi ještě vycházet noviny hodné toho jména a nejen úřední věstníky, mohou-li u nás žít ještě skuteční novináři a nejen propagandisté režimu, je to zásluha onoho zřízení, jemuž říkáme demokracie. (…)

Dejme však pozor na slovo demokracie. Také diktatury se jí dovolávají a dokonce se odvažují tvrdit, že ji uskutečnily daleko plněji a důsledněji než státy, které se honosí jejím jménem. Jaká je to demokracie, v níž není dovoleno svobodné slovo a v níž se vyvlastňuje všecka svobodná iniciativa pro nejvyšší vedení?

(…) Diktatury docela propadly mystice kolektiva, mluví jen o rasách, třídách nebo národech, nikdy o jednotlivých, skutečných, živých lidech. Jednotlivý člověk pro ně není nic samostatného, nýbrž jen náhodný produkt „rasy“ nebo jiné tajemné bytosti. Nemá sám o sobě ceny a může se s ním nakládati, jak toho „rasa“ právě potřebuje. A o tom, čeho rasa potřebuje, rozhoduje vůdce, do něhož prý se její genius vtělil. Co si myslí nebo chce jednotlivý člověk, to nemá ovšem proti tomu, co si myslí vtělený genius rasy, nejmenší ceny. Aby se neřeklo, dá vůdce občas geniu rasy možnost, aby promluvil také ústy prostého lidu. Ale protože tady už nelze na tohoto genia tolik spoléhat, položí se obratně otázka, užije se kolosální propagandy a nepřipustí se žádná jiná agitace. Výsledek takového plebiscitu se vyloží jako neomezená plná moc vůdci na neomezenou dobu, na tak dlouho, jak vůdce sám za dobré uzná.

To je celá „demokracie“ diktatur. Jednotlivý člověk a proto ani novinář v ní nic neznamená. Kdo má jakousi vážnost k svému povolání, musí blahořečit demokracii. A neplatí to jen o novinářství!

Zdeněk Smetáček