Kvalitu života v lokalitě, kde bydlíme, posuzujeme z mnoha pohledů. Mezi nejvýznamnější z nich se řadí nabídka obchodů a služeb, kterou můžeme využít přímo v místě bydliště – tedy bez nutnosti za nimi kamkoliv cestovat. Spokojenost obyvatel s kvalitou života ve městě pak zprostředkovaně ovlivňuje i hodnotu nemovitostí v dané oblasti. Čím širší nabídka obchodů a služeb ve městě je, tím hodnotnější je daná oblast pro lidské žití. Opravdu nic zásadně složitého. Je tedy jasné, že podnikání ve městě je všeobecným přínosem, který by obec měla všestranně podporovat. Pokud tak nečiní, je sama proti sobě.

 Libčice mají střední potenciál

Libčice se svými necelými 3 400 obyvateli můžeme zařadit mezi územní celky se středním (tedy vůbec ne malým) potenciálem rozvoje maloobchodu a služeb. Je nás ve městě dost pro to, aby zde byla základní škola, základní umělecká škola, mateřské školy více druhů, pošta, lékaři, zvěrolékař, tři hlavní prodejny potravin, hned několik restaurací, sezónní občerstvení u řeky, lékárna, prodejna obuvi, papírnictví, autoškola atp. Výčet to není vůbec špatný a všem podnikatelům je na místě přát, aby se jejich podnikání co nejvíce dařilo. Ovšem může být i lépe…

O čem sní Libčičan

Asi by každý z občanů dokázal vyjmenovat něco, co mu ve městě chybí. Může to být třeba restaurace, kde si budeme moci vybrat z několika teplých a dokonale chutných jídel, kam s sebou můžeme vzít i děti, aniž by to nás a naše okolí nestálo psychické zdraví. Někdo má třeba sen o čerstvém koláčku, který si koupí u nádraží na ranní cestu vlakem. Další by tu chtěl rehabilitační sestru, která by ho bez nutnosti dojíždět rozhýbala po zranění či nutném chirurgickém zákroku.

Ať už jsou naše sny o nové nabídce jakkoliv velké – skoro všechny jsou nakonec možné. Vyžaduje to však práci, kterou bych nazval prací mravenčí. Práci, která není na začátku procesu rozvoje podnikání skoro vůbec vidět a přesto je nenahraditelná. Život ve městě totiž přináší další život. Jedině život – tedy zde míněno pohyb lidí ve městě – vytváří obchodní příležitosti pro nové potenciální obchodníky a profesionály nabízející své služby, které následně slouží všem a zvedají úroveň města jako celku.

Podpora kultury? Ano, ale jen někde.

Téma rozvoje maloobchodu a nových služeb je mi blízké. Profesně se zabývám především rozvojem nákupních center, aby v nich lidé našli co nejpestřejší nabídku obchodů a služeb. Proto je pro mne nepochopitelné, proč jsou po posledním rozdělení dotací města na podporu občansky prospěšné činnosti v našem městě aktivity vybraných zájmových organizací omezovány nesmyslnými podmínkami pro přidělení dotace a ubližují i možnému přirozenému rozvoji v dříve mrtvé lokalitě.

Konkrétně: udělení dotace pro pořádání sborového festivalu (pořádá spolek Scandula) je podmíněno tím, že prostředky budou použity “pouze na program v kostele”. Podpora filmového festivalu (pořádá LOS) má dokonce podmínku, že festival se musí konat v prostorách města. Město tedy chce podpořit veřejnou činnost z veřejných peněz, ale měla by se konat jinde, než si organizátoři (kteří to dělají zadarmo!) přejí.

Pánové v Radě města si tedy nemyslí, že nově zrekonstruovaná Kotelna v areálu Šroubáren spolu s budovou Uhelného mlýnu mají nyní největší potenciál k zásadnímu rozvoji, který na svém konci může přinést novou nabídku služeb pro nás všechny? Pokud v těchto budovách nebude převládat život, pak k tomuto rozvoji dost možná vůbec nedojde nebo bude rozvoj mnohem obtížnější, zdlouhavější. Je přeci dobrá zpráva, že zájmovým organizacím vyhovují prostory zrovna tam, kde oživení kulturní je žádané a může pomoci k probuzení nového podnikání.

Druhá možnost ovšem je, že ti, kteří prosadili popsaná omezení při přidělování dotací, tím míří proti užívání Kotelny a Uhelného mlýna. Tomuto vysvětlení celkem napovídá i fakt, že v roce 2013, kdy Patrik Hoffmann dostal za rekonstrukci Uhelného mlýna významné architektonické ocenění, o něm v libčických novinách nebyla ani zmínka.