Právě před měsícem proběhl 10. ročník Otevřené zahrady, místního festivalu sborového zpěvu. Za uplynulou dekádu mělo naše město možnost poslechnout si velkou škálu hudebníků z Čech i z ciziny, potkat se s hudbou v současné době žánrově okrajovou, zároveň kvalitní a výjimečnou.

Otevřená zahrada je pro nás osobně nejen prvním kontaktem s místní kulturou, ale i zážitkem, který si člověk rád uchovává. Proto pro nás bylo potěšením popovídat si s Káčou Judovou a Lucií Richterovou, které se na něm podílejí po celou dobu jeho existence.

Kde se vzala myšlenka Otevřené zahrady, která letos slaví 10 let?

Kateřina: Vznikla úplně jednoduše. Po jednom koncertu Scanduly v evangelickém kostele mě napadlo, že je škoda, aby zde zpíval jen místní soubor, když tu máme tak krásný kostel se skvělou akustikou a nádhernou farní zahradu, tedy místo, které by se mohlo využít k setkání více sborů. V té době jsem měla malé děti a říkala jsem si, že by bylo hezké uspořádat odpolední akci, na kterou by mohly dorazit celé rodiny. A také, proč jezdit na koncerty do Prahy, když si je můžeme užít tady. Farnost, zastoupená farářkou Danou Rotkovskou a kurátorem Borkem Titěrou, byla pro, a tak jsme se do toho pustili.

Na prvním “nultém” ročníku vystoupil můj profesor z Ježkovy konzervatoře Zdeněk Bednář s přednáškou o vzniku sborového zpěvu v antice, vystoupily tu například Brécy, akci uváděl Martin Sekera.

Lucie: Tahle akce vlastně navázala na tradiční Otevřenou zahradu, což byla farní slavnost, kterou pořádala paní farářka Rotkovská. Chvíli dokonce běžely obě Zahrady vedle sebe. Nultý ročník, který ale vlastně počítáme jako první, byl zcela nízkorozpočtový, veškerá práce byla dobrovolnická a vystoupení zadarmo.

Kateřina: Tehdy také vznikla tradice odbíjení začátku festivalu kravským zvoncem, kterou držíme dodnes. Od začátku také koncerty doplňuje doprovodný program na zahradě, dílny, divadla a jiné aktivity pro děti.

Oblíbené lanové hrátky
(Tomáš Lisý)

Jaký je rozdíl mezi dnešní Otevřenou zahradou a tou v roce 2009. Co vám zůstalo v paměti, na co rády vzpomínáte?

Kateřina: Velký rozdíl je v tom, že na prvním ročníku zpíval každý sbor, co chtěl, ale už od dalšího ročníku jsme měli snahu o nějakou sjednocující myšlenku, téma. V rámci druhého ročníku byl tématem Carl Orff, kdy každý sbor zazpíval jednu jeho skladbu, Pavel Jurkovič měl o Orffovi přednášku a končilo se společnou písní O Fortune ze slavné skladby Carmina Burana.

Po třetím roce, zaměřeném na Jižní Ameriku, kterého se zúčastnil první zahraniční sólista z Berlína, začalo být jedno téma podmínkou účasti. Nyní podle zvoleného tématu oslovuji sbory, které se jím zabývají nebo mají určitou skladbu v repertoáru. Festival se chystá s téměř ročním předstihem, a tak mají soubory čas skladby nacvičit, oprášit či zdokonalit.

Dříve jsme museli být v oslovování souborů, o které jsme měli zájem, hodně aktivní. Dnes si můžeme vybírat a to nás moc těší. Jezdí k nám pravidelně i sbormistři a muzikanti poslechnout si své kolegy, měli jsme tu řadu skladatelů jako sbormistrů. Je to za tu dobu pestrá škála.

Lucie: Další velký rozdíl vidím v tom, že festival začal jako přehlídka čistě amatérských sborů, ale postupně jsme se dostávali k souborům profesionálnějším. Prvním ryze profesionálním vystoupením bylo ale až loňské Requiem Karla Růžičky v podání Kühnova smíšeného sboru a sólistů. Věřím, že nejen pro nás je přítomnost profi těles na našem malém městě velkým zážitkem. Naopak slavní vystupující oceňují naši domáckou atmosféru.

Vyvíjela se i skupina lidí, která se na festivalu podílí. Skalní jádro okolo Scanduly je stále stejné, ale naštěstí se přidávají další lidé, kteří nám pomáhají. Důležité bylo zapojení početného spolku LOS, pomoc jeho členů se stavbou a úklidem, grafikou, propagací… Díky tomu všemu dnes můžeme mluvit o Zahradě jako o festivalu, který je zavedený a sbory o něj mají zájem.

Otvírání studánek,
2016 (Tomáš Lisý)

Kateřina: Myslím, že se nám sem za těch deset let povedlo dovést opravdové hudební skvosty. Pravidelně se k nám vrací sbor Mikrochor Lukáše Prchala; zpíval u nás například Kreolskou mši Ariela Ramíreze, Lukáš nám sem také přivezl Skety, které tehdy ještě nebyly slavné, a řídil skladbu Petra Wajsara Beránek Měsíc.

Úžasné bylo jeho provedení Otevírání studánek a Mikeše z hor Bohuslava Martinů, při němž se zahájila spolupráce s tanečním oborem ZUŠ a jeho vyučující Lucií Charouzovou, která do choreografie zapojila jeden ročník a přizvala své další kolegyně – tanečnice.

Švédský sbormistr
Alexander Einarsson,
2014 (Vojta Juda)

Lucie: V roce 2014 jsme si pozvali švédský studentský sbor s vynikajícím dirigentem Alexanderem Einarssonem, kterému se u nás natolik zalíbilo, že sem přijel příští rok i s celou rodinou na dovolenou. Mimochodem tu odřídil skladbu Zdeňka Lukáše Missa Brevis, kterou společně zpívaly tři sbory. Šlo tedy o mezinárodní spolupráci.

Kateřina: Deset let přineslo také spoustu nezapomenutelných okamžiků. Jedním z nich bylo například vystoupení spisovatele Ludvíka Vaculíka, který byl známý svou vášní pro moravský folklor. U nás na zahradě si ho jako host zazpíval s cimbálovkou. Nebo o pár let později vystoupení kapely Hm… unplugged – taková legrace bývá v kostele málokdy :-).

Lucie: Na zájezd do Libčic určitě vzpomínají tehdejší členové gymnaziálního sbor Repetice, který u nás zpíval v rámci svého soustředění na Dole. Při cestě přívozem z druhého břehu jim do Vltavy vypadl z lodi opilý převozník. Naštěstí zpěváci dorazili živí a zdraví.

Ludvík Vaculík se Studánkou,
2012 (Vojta Juda)

Postupně jsme se také naučili žádat o dotace, protože je nemyslitelné, že by festival minoritního žánru takového rozsahu bylo možné pokrýt ze vstupného. Od začátku nás podporovalo město Libčice a ÚJV Řež. Dnes máme dotaci i od Státního fondu kultury, finanční podporu z krajského úřadu a od dalších donátorů, i soukromých. Přesto by Zahradu nebylo možné vůbec realizovat bez mnoha hodin dobrovolnické práce řady místních lidí.

Letošní ročník byl zaměřený na baroko.
Proč zrovna baroko a jaké to bylo?

Lucie: Toto téma bylo vlastně poděkováním Borkovi Titěrovi, který festival po celou dobu podporoval a také se na něm významně podílel, a také jsme chtěli udělat něco velkolepého, když slavíme kulatiny. Tomu také předcházelo přemýšlení, co tu za tu dobu ještě nebylo, a přišli jsme na baroko.

Les Femmes Baroque,
Kotelna, 2018 (Tomáš Lisý)

Kateřina: Můj dojem z letoška je, že vyšlo úplně všechno. Byla historicky největší účast návštěvníků, vyšlo počasí a také jsme se odvážili vyprodukovat večerní představení Les Femmes Baroques v Kotelně, které bylo spojením hudby, mluveného slova a současného tance, a které, dle reakcí publika, mělo velký úspěch a uvažujeme o jeho repríze.

V souvislosti s tímto představením mě osobně těší, že se nám povedlo spojit performerku Cécile da Costa, která tu žije, a tanečnici Lucii Charouzovou, která tu učí. Znám je obě již déle a přišlo mi škoda, že se dvě tak výrazné taneční osobnosti dosud profesně nepotkaly.

Z čeho máte radost a co vás mrzí?

Kateřina: Mám radost, že sem sbory rády jezdí, líbí se jim tu. Těší mě, kolik místních lidí se na této akci zdarma, dobrovolnicky podílí a nejsme na to s Lucií samy. Za zmínku stojí i spolupráce se ZŠ, kde díky Zuzaně Benešové nacházejí účinkující adekvátní a pěkně označené zázemí.

Jako učitelku ZUŠ mě také těší, že místní děti mají možnost zahrát si či zatančit na velké akci a zároveň se tu potkají s celou řadou profesionálů. Najdou tu inspiraci, zážitek, který je může motivovat k další práci a zdokonalení.

Lucie: Těší mě, když z třetí ruky zaslechnu, že v Libčicích je prý hezký hudební festival.

Kateřina: Na druhou stranu mě třeba mrzí některé praktické komplikace. Například soubory, které to k nám mají daleko, tu nemají kde přespat, musíme je ubytovávat ve vlastních domácnostech. Dále si myslím, že je škoda, že město se systematicky nevěnuje koordinaci kulturních akcí. Kultura je u nás zahrnovaná do běžné spolkové činnosti; kvůli tomu se pravděpodobně letos stalo, že desátý a dosud rozsahem největší ročník byl od města podpořen historicky nejnižší finanční částkou.

Co bude příště? Na co se můžeme těšit?

Kateřina: Příští rok nás čekají naprosto současné zážitky, a to hudba 21. století. Budou se tedy zpívat a hrát skladby, jejichž autoři žijí a chodí mezi námi. Na programu se už začíná pracovat!

Rozhovor vedly: Renata Baxová a Martina Macurová