Vyšlo v tištěné podobě Libčických křižovatek číslo 2 / 2018.

Kolo neboli velociped zachránilo lidstvo před možným zhloupnutím a fyzickou degradací. Než bylo vynalezeno (a je to asi 140 let), nacházeli lidé své životní partnery v poměrně omezeném okruhu. Byl dán tím, kam se dalo dojít pěšky. Kolo, které se pohybuje zhruba pětkrát rychleji, tento okruh příslušně rozšířilo a genetická různorodost nabyla naprosto jiných kvalit. O příznivém vlivu na celkovou fyzickou i psychickou kondici jezdců nemluvě.

Prosím, nekamenujte tuto mojí teorii argumenty lékařskými, historickými či fyziologickými. Berte to jako výsledek celoživotní potřeby vysvětlit, proč je mi kolo milejší než jiné dopravní prostředky. Není nás takových málo. I v našich Libčicích. Když jsem působil v pražské ZOO, jezdil jsem do práce oněch 16 kilometrů povltavskou stezkou. Potkával jsem nemnoho podobných nadšenců. Dnes je na této cestě plno a míjím tam při (již důchodcovských) vyjíždkách dost libčických občanů různých věkových kategorií.

Nejen zmíněná stezka symbolizuje libčický cyklistický problém. Mám na mysli především onen životu nebezpečný úsek mezi Letkami a Řeží, ale i vlakuprostou cestu „po druhé straně“. Tam stačí trocha vlhkosti po dešti a jízda po kořenech stromů na vysokém šperu je také, račte prominout, o hubu. V opačném směru po toku Vltavy je to lepší, ale buď musíte dát za přívoz (jedna jízda osoba a kolo 20 Kč), nebo překonat věčně rozbahněnou část chybějící stezky mezi Dolany a Kralupy. Projekty cyklostezek existují, ale leží ladem. Část lidí to těší: do města nám netáhnou turisté.

Libčice leží víceméně na rovině. V Polabí v takovém terénu jezdí báby a dědkové na kole do osmdesáti. Občas i s hráběmi a kosou. U nás se to jaksi nevede. Radši jedeme autem, nově autobusem. Symbolický je počet stojanů na kola v rámci obce. Kolik takových „kolostavů“ tu máme? Spočítá to někdo? Nebo zkuste hádat, ale rovnou říkám: Uberte!

Petr Schönfeld
člen LOSu, náš sloupkař na první stranu. Celoživotní novinář.

Cyklostezce se podrobně věnuje také článek Petry Peleškové.