Libčické křižovatky pětileté (a jejich šedesátkrát starší předek)

Libčické křižovatky č.1/2017

Každý z nás má předky. Každá věc má svůj začátek. Například Libčické křižovatky oslaví v tomto roce pět let svého trvání. Ano, už celých pět let je občas dostáváte do schránek nebo čtete na webu. Staly se oblíbenými i nenáviděnými. Dobře tak. Nejsou lhostejné.

Před pěti lety byl tedy Libčických křižovatek začátek. A jak to je s těmi předky? Neskromně mezi ně počítáme noviny, které jsou letos šedesátkrát starší.

První české noviny: 1719-1772

Před třemi stoletími Karel František Rosenmüller usoudil, že našel onu bájnou díru, tehdy ještě na feudálním trhu. Rozhodl se dvakrát týdně vydávat česky tištěné noviny. Pravidelnými dny byly úterý a sobota, která na rozdíl od dneška byla ještě pro redaktory dnem přijatelným. Ani tehdy nebylo vydávání novin jednoduchou záležitostí. Mimo jiné bylo vázáno na udělení licence a ta
musela být zajištěna lukrativní nemovitostí. Karel F. Rosenmüller byl majitelem prosperující tiskárny a knižního vydavatelství, a tak si investici do nejistého podniku mohl dovolit. Jeho Pražské poštovské noviny, jak se jim posléze začalo říkat, poprvé vyšly před třemi sty roky – 4. února 1719. Jak se posléze ukázalo, řečená díra na trhu se ukázala nakonec být dírou na peníze. Rosenmüllerovy noviny ale přesto vycházely více než pět desítek let.

Obchodní model byl založen na předplatném a svým způsobem připomínal crowdfunding, který dnes například zvolil projekt Deníku N. Předplatitelů nebylo nikdy více než pár stovek. V prodeji, kterému se dnes říká volný, to nebylo lepší, vždyť výlučnými prodejními místy byly pošty, kam si zájemci museli pro noviny dojít. Inzerce tehdy ještě nebyla rozšířena.

Vydavatelská tíha a licence po smrti manžela v roce 1745 přešla na vdovu – Žofii Rosenmüllerovou, která se za pomoci jejích dalších dvou manželů snažila projekt udržet. Dlouhou dobu jeho ztráty dotovala z výnosů vydavatelství a tiskárny, ale v roce 1772 byla nucena z ekonomických důvodů vydávání ukončit. Tou dobou měly totiž její noviny pouhé dva předplatitele v Praze a další dva ve Vídni. Obecné podobnosti mezi tehdejším a dnešním vývojem tištěných novin nejsou příliš potěšující.

S koncem projektu rodiny Rosemüllerových zůstaly na zdejším trhu už jen noviny tištěné v němčině. Až později přišel se svou iniciativou jistý Jan Ferdinand Schönfeld a po něm Václav Matěj Kramerius. Schönfeld byl víceméně podnikatel, Kramerius spíše zapálený idealista. Došlo mezi nimi ke sporu o název poštovské, který se tak stal de facto prvním sporem o značku v naší novinářské historii. Nakonec sporný název právem připadl Schönfeldovi. Krameriovy noviny pod vedením jeho potomků nakonec také skončily ve vydavatelském domě Schönfeldů. Ale to už je jiná kapitola.

Senzace především

Pozoruhodná byla náplň Pražských poštovských novin. Byla složena ze souvisle psaných zpráv, někdy z pochybných zdrojů, bez velkého grafického rozlišení. Styl i obsah je možné bez jakéhokoliv uzardění označit jako bulvární. Mordy, divoká povětří, různé senzace. Konec konců podobně vypadaly i následující projekty. Noviny samy sebe začaly brát vážně a začaly se prezentovat jako seriozní o více než století později, dávno po éře novin Rosenmüllerových, Schönfeldových a Krameriových. Dnešní bulvár tak není historickou anomálií a osočení z bulvárnosti, jakého se z nedostatku argumentů občas dostává všem novinám (i Libčickým křižovatkám) je tedy trochu laciné.

Zatím žádné komentáře.

Odpovědět

Můžete použít tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>