Naše město vlastně není žádné město. Spíš vesnice, historicky dokonce složená ze tří ještě menších.  V takových malých sídlech býval kostel největší stavbou a staletí nikoho nenapadalo, že by to mohlo být jinak.

Uplynulá epocha však také tuto jistotu zvrátila a i v Libčicích vyrostly stavby, které svými rozměry jakoby sem nepatřily.  Máme sice kostely dva, nedaleko od sebe, ale oba se krčí pod zpupným „falickým“ symbolem betonového komína továrny, který dokonce původně měl být ještě vyšší.  Doba dala vzniknout i předimenzovanému Kulturnímu domu, s nímž  si dnes  nikdo neví  dost dobře rady. Také koupaliště je větší, než bychom si přáli, a problém s tímto dědictvím dokládají téměř nekončící diskuse, jak prostor nejracionálněji využít.

Pod Saharou před léty vyrostly dokonale městské paneláky příslušné velikosti. Lidé jsou bezesporu rádi, že toto bydlení mají, snaží se domy a okolí zvelebovat, ale co naplat. Je to moc velké, než aby to bylo hezké. To samozřejmě platí  i o architektonicky kuriozním výsledku zastavění bývalého obecního hřiště u katolického hřbitova.  Ano,  areál Ludvík.  Znovu:  Příliš velké, ošklivé, drahé na údržbu a složité na vymyšlení co s tím….

Proč vyjmenovávám tyto příklady, které v Libčicích, Chýnově i Letkách každý zná?  Důvod je nasnadě. Blíží se komunální volby a zdejší strany, uskupení a spolky dávají dohromady volební programy. Můj výčet jim chce být připomenutím, že nebývá dobrou snaha  „postavit si velký pomník.“ Skoro by se chtělo říci, že čím větší a rozmáchlejší taková stavba je, tím naštvaněji na ni pohlížejí děti a vnuci někdejších otců města. Tedy vesnice….

Petr Schönfeld