( Zcela nepolitická úvaha) Na webu města, který jinak novinkami neoplývá,  jsem se dočetl, že se zřítila a je tudíž neprůchodná cesta podél Vltavy –  na druhé straně. Tak jsme zvyklí říkat prostoru do něhož občas zajíždíme přívozem, romantickému prostředí skal a vody s poutavým výhledem na naše více než tisíc let staré bydliště.

Je tu Grégrova vila s potupnou přístavbou, tedy slavný včelařský výzkumák. Jsou tu vesnice na horní hraně, z nichž pochází spousta dnešních libčických usedlíků. Dřívější lidský průlin z obou břehů byl běžný,  jak o tom svědčí záznamy v matrikách, zejména sňatků. Stykům napomáhaly soukromé loďky a četné přívozy, ale třeba i to, že v zimě řeka častěji zamrzala a dala se mnohdy přejít suchou nebo spíš zmrzlou nohou.

Na druhé straně je i vinice, bohužel dnes asi neodvratně zarůstající. Jsou tu chaty a z nich nejznámější pojmenovaná Valparaiso. Nad ní zejí dvě díry chodeb jako doklad pokusu máslovických mužů těžit tu tuhu, což byl ovšem omyl daný matoucí černou barvou zdejšího kamene. Na skrytých loukách nad jezem a Dolánkami pak jsou obrovské plantáže divokých lesních  jahod, které mají vůni slunečního parfému nejvyšší kvality. To a ještě mnohé další je na druhé straně.

Pro úplnost jen dodávám, že pro obyvatele tohoto břehu jsme to my, kdož jsou na druhé straně. To připomínám jen, aby bylo jasné jak jsou věci a úhel pohledu relativní…