A je tady druhý chod připravený z našeho rozhovoru. Servírujeme část o kultuře v Libčicích.
Kultura
Martin Sekera: Čím budeme pokračovat: zastupitelstvem nebo kulturou?
Hannah Bartíková: Pojďme na kulturu. Volím toto pořadí témat tak, jak jsou pro mě důležitá.
Marek Coufal: Ano, to je důležitá součást našeho rozhovoru, jak to vnímáte podle sebe.
Martin Sekera: A vy to vlastně máte chronologicky, protože nejdřív jste byla novinářka, pak jste se pustila do kultury a pak jste zastupitelka.
Hannah Bartíková: Ano, přesně tak.
Martin Sekera: Takže to má tu logiku. V rozhovoru má být logika.
Marek Coufal: Tak já si jenom ověřím fakta. O kulturu v Libčicích se staráte pět let, říkám to správně?
Hannah Bartíková: Zhruba tak. Plus mínus rok.
Marek Coufal: Jasně, a stále platí, že jste vlastně externistka, kterou zaměstnává město podle potřeby?
Hannah Bartíková: Ano, správně. Nejsem zaměstnanec města.
Marek Coufal: Mě by zajímalo, jaké časové vytížení obnáší taková externí práce pro město?
Hannah Bartíková: Těžko říct, neeviduji si počet hodin, ale pracuji pro město denně včetně víkendů, často i do pozdních nočních hodin. Neomezeně, vždy, když je třeba.
Martin Sekera: Já teď vyřknu tvrzení a pak se zeptám. Město si zvolilo, že nemá vlastní aktivní ambice příliš vstupovat do organizování kulturních akcí. A teď vám tedy položím otázku, zda je to podle vašeho gusta, nebo byste chtěla, aby město více iniciovalo nějaké kulturní akce. Oslovovalo třeba více nějakou skupinu obyvatel.
Hannah Bartíková: Souhlasím s tím, jak to funguje teď. Líbí se mi, že město podporuje iniciativu spolků, společenských a sportovních organizací tím, že je dotuje. Věřím, že nejsem sama, koho těší vidět libčické děti či dospělé, jak tančí, hrají na hudební nástroje, hrají divadlo, sportují nebo cokoli tvoří. Neznám nic milejšího. Samozřejmě, že by mě také těšilo zvát k nám renomované umělce a pořádat zde velké koncerty nebo divadelní představení, ale vždy narazím na jejich dosti vysoké honoráře.
Martin Sekera: Ano.
Hannah Bartíková: Třeba běžný taneční orchestr si obvykle účtuje 65 000 korun. Naštěstí se mi pro městský ples podařilo získat velmi dobrou kapelu, která si účtuje výrazně méně.
Martin Sekera: Asi jich je hodně.
Hannah Bartíková: Tak to je. Nebyl by problém pozvat třeba nějakého herce na besedu, ale ten nejlevnější si řekne za šedesát minut povídání 10 000 + dopravu. To není málo a nelze počítat s tím, že to zaplatíte ze vstupného, protože o vysoké návštěvnosti si nedělám iluze. Kultura je nevýdělečná a vždy bude muset být městem dotovaná. Mohu vám vrátit tu otázku? Jaký je váš názor na to, že město se stará o kulturu tím, že podporuje jednotlivé organizace?
Martin Sekera: Tak to je princip grantového systému. A za ten se stavím, protože jsme ho vlastně vymysleli my. Jen se ještě zeptám: Má být město aktivní ve vyvolávání nových kulturních akcí? Mně třeba chybí výstavy.
Hannah Bartíková: To je zrovna moje téma. Máte pravdu, mně tu také chybí. Sama jsem několik výstav v Libčicích pořádala, ale jejich návštěvnost byla minimální. Lidi přijdou ještě tak na vernisáž. Pak na výstavu naženeme školu, a tím to končí. Zkusili jsme tedy udělat výstavy v prostředí restaurace, kde je stálý provoz i personál, který exponáty zároveň trochu ohlídá, na Plovárně či v Pohádce. Sama jsem od devadesátého roku vystavovala obrazy jiných svých kolegů umělců v lobby několika velkých pražských hotelů jako je Diplomat, Forum, bývalý Don Giovanni a další. Vyvézt obrazy do zahraničí bylo pro malíře příliš drahé, tak jsem organizovala výstavy pro cizince, ale na domácí půdě. Pár let to fungovalo, ale úsilí převyšovalo výsledky. De facto jsem jen obměňovala interiér hotelů. Ale zpět do Libčic – výstavy stojí peníze a návštěvnost tomu neodpovídá.
Martin Sekera: Ona nikdy nebude taková, aby zaplatila náklady akce, ale když si vezmete obec, kterou máme přes vodu, na kopci, Máslovice a to jejich Muzeum másla, což je čistá konstrukce, legenda. Ale vytvořil se prostor se stálou expozicí, o Grégrovi, o historii obce, o kultuře másla. A vedle toho tam občas bývají drobné výstavy. Třeba by mohlo vzniknout v našem městě něco podobného, třeba o historii Libčic, která je zajímavá, od archeologie předkulturní éry, přes období zemědělsko-industrializační až po industrializaci 20. století spojenou s politickými dějinami po roce 1948. Bylo by to i fajn zázemí pro základní školu.
Hannah Bartíková: To je pěkný nápad, ale u toho mě hned napadá, kde a za kolik. Asi není problém dát dohromady zajímavou expozici, protože je z čeho čerpat. Ale kde ji instalovat? V kulturním domě, na Plovárně nebo v obřadní síni? Nic z toho není ideální. Třeba se časem naskytne nějaký prostor a bude vůle takovou stálou expozici postavit. Já bych určitě nebyla proti. Ale mezi námi, máslo v Máslovicích je máslo.
Martin Sekera: Jaký máte přehled o takových těch profilových akcích? Myslím akce, které jsou hodně navštěvované, mají za sebou nějakou tradici. Mohla byste vyjmenovat několik takových akcí, které opravdu mají „drive“ přitáhnout místní obyvatele, ale i návštěvníky mimo město?
Marek Coufal: Já bych tu otázku možná zjednodušil. Co je pro vás kultura v Libčicích?
Hannah Bartíková: Vezmu to podle návštěvnosti a historie. Určitě nejdelší historii má Libčické posvícení a akce kolem něj. Pamatuji si, jak jsme se jako děti na posvícení na konci prázdnin těšily a jsem ráda, že se ta tradice zachovala. Další nejnavštěvovanější je asi masopust. Letos byl podle mě nejzdařilejší. Mrzí mě, že jsou stále méně aktraktivní plesy, na které chodí na můj vkus poměrně málo lidí. Byly plesy, že byl sál zaplněn k prasknutí. Ani se nedalo tančit. Dnes jsme rádi, že přijde kolem stovky lidí. Určitě jsou krásné a vděčné akce dětí resp. pro děti. Ty vždy ráda navštěvuji. Neměla bych zapomenout na předlouhou tradici výstav našich chovatelů a pochopitelně za zmínku stojí i naši sportovci a jejich slavné turnaje ve fotbale, házené či olympijském šplhu a v neposlední řadě také hasiči a jejich sport.
Martin Sekera: A box.
Hannah Bartíková: Jasně, a box. Ten sice nepatří k mým nejoblíbenějším sportům, ale byla jsem několikrát na zápasy do kulturního domu pozvaná, takže vím, že účast jak závodníků, tak návštěvníků je vysoká.
Martin Sekera: Možná by tu byl ještě jeden blok akcí – hudebních.
Hannah Bartíková: Myslíte festivaly? Ty se tu za mého dětství nekonaly, ale musím říci, že jsou fakt nádherné a divácky atraktivní. Naposledy jsem se dokonce ani do kostela přes davy lidí nedostala.
Martin Sekera: Bavíme se o Otevřené zahradě v evangelickém kostele.
Hannah Bartíková: Ano.
Martin Sekera (obrací se na MC): Čím navážeme? Publikem?
Marek Coufal: K tomu se dostaneme. Já jsem chtěl navázat otázkou na organizátory. Shodli jsme se, že kultura v Libčicích dost stojí na občanské iniciativě. S kým z těch iniciativních se vám dobře spolupracuje?
Hannah Bartíková: V podstatě se všemi. Myslím, že dokážu ocenit kvalitu a iniciativu druhých a nemám problém s tím se k nim připojit a přiložit ruku k dílu, když je to potřeba. Mám jmenovat? Tak jo. Velmi dobře se mi spolupracuje s Evženem Novákem, se Sokolem, AFK či Malinou a dalšími. Mimochodem, vy jste uspořádali moc pěknou Hašlerku. Bude se opakovat?
Martin Sekera: Ano. Ten nápad měl Luboš Harazin, který k tomu má blízko, a ano, bude se opakovat. Rádi bychom Libčicím přidali další kulturní značku.
Marek Coufal: Navážu další otázkou, ohledně publika. Chodíte po všech akcích…
Hannah Bartíková: Snažím se.
Marek Coufal: …fotografujete, vidíte lidi… …dá se něco obecného říct o publiku kulturních akcí v Libčicích?
Hannah Bartíková: Na mých fotografiích se často objevují stejné tváře lidí, kteří jsou aktivní a rádi se do života ve městě zapojují. Pořádá se tu hodně akcí pro děti, takže často a ráda fotím rodiče s dětmi. Děti jsou pro fotografa vždy vděčným objektem ke zvěčnění. Jsem dost překvapená, jak v Libčicích roste rodičovská společnost, jak je aktivní a někdy vážně okouzlující. Nedávno jsem například byla v Pohádkovém lese a obdivuju všechny, kteří se namaskují k nepoznání a vytváří pro děti zážitky, na které budou vzpomínat celý život.
Martin Sekera: Můžeme tedy říci, že v Libčicích je celé spektrum kulturních podniků, které pokrývají poptávku různých skupin. Že tu vedle sebe najdeme vyšší kulturu, ale asi i kýč.
Hannah Bartíková: I to je možné.
Martin Sekera: Co byste označila jako kýč?(Smích)
Hannah Bartíková: To je pro mě třeba lunapark na náplavce, který ale k posvícení neodmyslitelně patří.
Martin Sekera: Dobře, to je ale lidová zábava.
Hannah Bartíková: No, víc neřeknu, netroufám si takto cokoli označit, protože pokud to má své diváky, kteří se baví…
Martin Sekera: … pak to má právo na život.
Hannah Bartíková: Určitě ano, pokud je v tom radost na scéně i mezi diváky, tak proč ne?
Martin Sekera: .. a nakonec je to lepší, než když je v hospodě mrtvo. Tak, vyčerpali jsme téma?
Marek Coufal: Možná úplně poslední otázka. Kdybyste se měla pod něco z oblasti kultury v Libčicích podepsat, kde by ten podpis měl být?
Hannah Bartíková: Jako na obraz?
Marek Coufal: Ano, ve smyslu „na tom jsem se spolupodílela, k tomu se hrdě hlásím“.
Hannah Bartíková: Městský ples. To je moje dílo, které mě minimálně 14 dní ve dne v noci naplňuje… (smích)
Martin Sekera: …děsem…
Hannah Bartíková: (smích) děsem. Ztratil se muzikant, cédéčko nehraje, chybí židle, malá šatna, nejsou drobné, přebývá stůl, moc zima, dlouhá přestávka, moc horko, řve to, došlo pivo, někdo ukradl tombolu…. (smích).
Martin Sekera: A možná provokativní otázka, ano? Když o něj není takový zájem, jako býval, má být? To není poprvé, už se to řešilo.
Hannah Bartíková: Zájemců o taneční zábavu obecně ubývá, ale těch sto lidí přijde určitě, tak proč jim tu možnost brát? Osobně si myslím, že už nikdy nemůžeme počítat s tím, že budou přeplněné sály. V malých městech jako je naše asi na nic. Můžeme být možná rádi, že v době, kdy všechno můžeme vidět v televizi, pustit z cédéčka, nebo si za tím zajet do Prahy, že těch sto lidí se zvedne ze svých pohodlných křesel v obýváku, oblékne svůj nejlepší šat a přijde do společnosti. Nedávno jsem se setkala s organizátorkami kulturních akcí v Jindřichově Hradci. Mají nádherný kulturák a slzičky na krajíčku, protože udělají velkolepou, drahou akci a přijde na ni jen hrstka lidí.
Konec 2. části.
Zatím žádné komentáře.
Odpovědět