Tak tu zase máme 17. listopad a s ním oslavy Sametové revoluce, pádu totality a počátku obnovené demokracie v naší zemi. K výročí se dá přistupovat různě: jít na demonstraci, zapálit svíčku, pověsit pamětní desku… my jsme se rozhodli napsat pár osobních vzpomínek na listopadové dny roku 1989, připomenout si, jak jsme je prožili v místech, kde jsme se tehdy nacházeli.
V té době jsme byli mladší, život jsme měli většinou před sebou. Věřím, že pro většinu z nás Listopad znamenal období velké naděje, že se všechno změní k lepšímu. To, co dříve nešlo, bude nyní možné: podíváme se do světa, budeme moci studovat, aniž by někdo zkoumal náš “kádrový profil”, budeme moci říkat svůj názor, aniž bychom se báli, kdo nás poslouchá a kde to pak ohlásí. Jistě, jiní v těch dnech přemýšleli, kam dobře schovat svoji rudou knížku, aby se o ní už nemluvilo. Rudá barva vyšla z módy.
A co jste 17.11.1989 dělali vy? Budeme rádi, když se s námi o svoje vzpomínky podělíte.
V roce 1989 jsem byla studentkou 3. ročníku ústeckého gymnázia. 17. listopadu jsme podobně jako při podobných „významných“ dnech poslouchali vysílání zahraničních rádií. Doba byla napjatá, očekávalo se, že v Praze možná k něčemu dojde.
Po víkendu, který následoval, jsme přišli do školy bojovně naladěni a hned jsme vstoupili do stávky. Ředitelka školy si nás – stávkový výbor – svolala do ředitelny; snažila se nás odradit od stávky, a to způsobem, který by se jistě dal označit jako zastrašování. Myslím, že hned v pondělí se v tělocvičně shromáždila celá škola. Vedení školy se snažilo události na Národní třídě bagatelizovat: demonstrace byla „nepovolená“, není pravda, že policie studenty napadla…. V tu chvíli ale vystoupil jeden z našich profesorů a přede všemi řekl, že se demonstrace osobně zúčastnil a vylíčil všem její skutečný průběh. Byl to pozdější představitel Občanského fóra, primátor města Ústí nad Labem a velvyslanec v USA a Petr Gandalovič. Většina studentů se postavila za oblíbeného profesora. Konec starých časů byl tu.
Na toto téma by se určitě dalo napsat spousta zajímavých vět. Ačkoliv jsem se již od roku 1988 zúčastňoval prakticky všech významnějších demonstrací konaných v Praze a okolí, dal jsem 17.listopadu 1989 přednost ornitologickému pracovnímu setkání v Českých Budějovicích (připravoval se atlas rozšíření ptáků jižních Čech). Demonstrace na 17. listopadu 1989 byla řádně ohlášena a konečně i povolena a byla deklarována jako studentská (já byl v té době čerstvým absolventem Přírodovědecké fakulty UK) a zároveň spolupořádaná Socialistickým svazem mládeže (k němuž jsme už důvěru neměl). Byl jsem jedním z těch, kdo čekali opravdu velkou demonstraci na Den lidských práv 10.12.1989. Nikdo tehdy netušil, že toho dne pak bude nová reformní vláda, odstoupí G. Husák a na presidenta bude kandidovat Václav Havel, Už v pátek 17.11. 1989 jsme se pak i v Českých Budějovicích dozvěděli, že se opravdu něco vážného stalo. V sobotu 18.11.1989 jsem přijel do Prahy a nebylo těžké poznat, že se věci daly do pohybu. Není možné zde vypisovat všechny zážitky z nadcházejících dnů a týdnů. Snad jen pár věcí, které ve mne stále zůstávají: (1) fantastická atmosféra mezi všemi v Praze, (2) napětí, strach i doufání, (3) konečné přesvědčení, že lze změnit i to, co považuje většina kolem vás za neměnné. Přiznám se, že tyto zážitky jsou pro mne inspirací i dodnes.
Já jsem byla v listopadu 1989 patnáctileté ucho. Navštěvovala jsem litoměřický peďák, kde se žádné výstřelky či volnomyšlenkářství rozhodně netolerovalo. Všechny studentky byly vedeny v přísném marxleninském duchu. O to výrazněji jsem vnímala listopadovou revoluci. Svoboda. Otevřela se možnost zúčastnit se diskusí na témata, která se nás studentů přímo dotýkala. Otevřely se dveře školy a bylo možné setkávat se s velezajímavými lidmi. Dostala jsem některé z Patočkových textů. Přímo na schodech naší školy se konaly fantastické improvizované koncerty studentů bohoslovecké fakulty (Konvikt byl přímo proti budově školy.)
Samozřejmě vše nebylo dokonalé. Schůzky stávkového výboru, do něhož jsem byla zvolena za ročník, byly často chaotické. Toho jsem byla svědkem i v jiných městech a v jiných školách. Nechybělo nadšení a euforie, ale racionalita. Ta přišla až později. Svobody projevu využívali všichni a tak naši školu a diskuse navštívila řada různých lidí (mimo jiné i Stanislav Gros). Upřímně se přiznávám, že jsem tehdy nebyla na náměstí poslouchat projevy, cinkat klíči, ani zpívat společně s ostatními. V patnácti letech (a zůstalo mi to dodnes) jsem odmítala být součástí davu. Z našich učitelů ani vedení školy tehdy neměl nikdo tolik odvahy, aby se postavil na stranu studentů, ale všichni zavřeli oči a nikdo nám nebránil otevřít ty naše.
Já byla na podzim 1989 téměř patnáctiletá už dvouměsíční studentka Oděvní průmyslovky. V neděli po 17. jsme se vraceli z Jižních Čech od babičky, stále stejnou cestou přes Vltavu k Nár. divadlu a u kostela Sv. Voršily odbočovali do Bartolomějské. …všimla jsem si jen, že před kostelem na zemi hoří spousta svíček. Pořádně jsme nikdo nevěděli proč a já to moc neřešila.
V pondělí u nás ve škole probíhala normální výuka a teprve v úterý nás u vchodu informovali čtvrťáci, že škola se připojila ke stávce vysokoškoláků a ve třídách můžeme diskutovat s učiteli. “Oděvka” byla jedna z posledních středních škol v Praze, která se připojila ke stávkové pohotovosti. Z pedagogů si vybavuji hlavně naší třídní, která byla jen o deset let starší a rozdala nám hned ve středu stuhy trikolóry, … a pak češtinářku, která do nás za všech okolností hustila letopočet 1526 ( nástup Habsburků na trůn), abychom si uvědomili, že jsme skoro 400! let byli pod cizí nadvládou. Hodně toho pamatovala, byla velká vlastenka, …dnes bych řekla spíše nacionalistka. Ředitele si třeba vůbec nepamatuji, do tříd za námi nechodil.
Ve škole to bylo jinak dost poklidné, doučili jsme se do ledna ruštinu a od února nás ti samí pedagogové začali učit angličtinu a němčinu.
V té době jsem čerstvě randila se svým budoucím mužem a vyhledávali jsme spíše opuštěná místa, i když na Václavák v odpoledních hodinách také na zapřenou došlo. Doma mě drželi zkrátka, na Václavák jsem nesměla a po setmění jsem musela být zpět doma, převrat nepřevrat. Honza mě vždycky doprovodil domů a sám se tam pak vracel.
Hodně z těch tehdejších našich čtvrťáků šlo z Oděvky po maturitě studovat žurnalistiku…, já se rok po maturitě odstěhovala do Libčic 🙂
Dodnes jsem krabici s (dnes už) archivními materiály z let 1986 – 1992, kdy jsem studoval češtinu a dějepis na pražské filozofické fakultě, neotevřel. Nechávám si to na důchod, až bude klid, čas a moje děti budou mít vlídné pochopení pro vzpomínky senilního staříka. Byl jsem tehdy ve čtvrtém ročníku. Ve čtvrtek 16. 11. jsme měli seminář, na který jsem si z menzy přinesl štangli salámu, koukala mi z tašky. Vyučující, o němž se tušilo, že má něco se Státní bezpečností, sarkasticky poznamenal, abych si ji vzal, „jestli teda půjdu zítra na ten průvod“, že to bude „dobrý proti pendrekům“. Ale pátek 17.11. mi začal naopak velmi pokorně; v Motole, kam jsme jednou za týden jezdili od 7.00 do 14.00 nebo 15.00 na tzv. vojenskou katedru. Pro ty, kteří nezvládli vyloudit na psychiatrech nebo ortopedech (ploché nohy) návrh na „modrou knížku“, to bylo po dva studijní roky pravidelné trauma. Pohrůžka lampasáků „nebudeš si plnit, půjdeš na dva“, znamenala nebezpečí, že vyhození z vojenské katedry přivodí také vyhození ze studia a nástup na dvouletou vojnu v kasárnách natvrdo. To byl zřejmě důvod, proč vojnu v naší četě přežívali i dva nábožensky silně věřící kluci, evangelík Honza Dus a katolík Martin C. Putna. Po „vojně“ jsem pospíchal s dalšími na Albertov, začátek byl, myslím, v 16.00. Byl to jediný průvod v mém životě, kdy jsem si byl jist, že do něj patřím. Jeho svobodně přátelská atmosféra podporovaná lidmi z oken domů, když vstoupil do míst s obytnou zástavbou, je obtížně popsatelná. Před Národním divadlem jsem ale průvod opustil, protože odpoledne přivezli maminku po operaci z nemocnice a já chtěl stihnout vlak za ní do Kralup. Takže jsem byl ušetřen zběsilosti vystresovaných „mlátiček“ v bílých přilbách. (Ne tak moje budoucí žena, kterou jsem tehdy ještě neznal, dnešní libčická knihovnice Šárka. Ta tam přišla k modřinám a o brejle). V neděli jsem se vrátil z Kralup na kolej Větrník a pak jsem až do Vánoc byl doma asi jen třikrát. První dny okupační stávky na fakultě byly poznamenány strachem, co bude dál. Když se člověk protahuje mezerou kolem policejního náklaďáku s radlicí na vytlačování lidí z ulice, není to zrovna důvod k jistotě, že vše dobře dopadne. Na fakultě jsme nejdřív i spali, na kolej jsme začali jezdit spát až později. Nejméně polovina studentů ale zůstala doma, nebo odjeli na hory. Ty týdny přinesly výjimečné zkušenosti a zážitky. Na vrátnici nám lidi nosili jídlo i peníze, spisovatel Hrabal dokonce hodně peněz, ve velké aule byly přednášky a improvizované koncerty, M. Kubišová si už nepamatovala písničky a museli jsme jí napovídat, ale hlavně se hodně pracovalo. Improvizovaně i organizovaně. Většinou jsem se podílel na práci v jakémsi dispečinku, kde se koordinovaly odjezdy emisarů do továren a škol po Praze a mimo Prahu. A jejich návraty s hlášením výsledku. Na konci listopadu vznikla ze stávkového výboru studentská rada a já byl za studenty v její studijní komisi. V ní jsem pracoval v roce 1990, měli jsme dobré i pitomé nápady na reformu studia. Ale kvůli tomu jsem nestihl včas dokončit pětileté studium a protáhnul jsem ho o rok. Z těch hektických měsíců mi utkvěly v paměti organizátorské a jednací výkony některých studentských kolegyň a kolegů, kteří na fakultě vedli běh věcí, stále jsou to výrazné, charakterní i charismatické osobnosti ve svých oborech činnosti. Např. Jana Hybášková, Nataša Dudinská, Filip Karfík a především Vlasta Ježek. Ten tu dobu popsal před třemi lety v jednom rozhovoru takto: http://strada.ff.cuni.cz/node/1188
Já byl taky ve třeťáku na gymplu. Ale v Českých Budějovicích. A taky jsme stávkovali, taky jsme se scházeli v tělocvičně. Pamatuji si na vysvětlení, proč zvolili jednoho studenta ze čtvrťáku do vedení výboru – protože stejně nechce jít na vysokou, tak mu nemůžou ublížit… Asi to dobře charakterizuje nejistotu těch dní, možná ještě líp sílu vzpomínky na mstu zvanou normalizace. Taky jsme se chodili dívat na demonstrace… Taky jsme diskutovali s kantory a vedením školy, možná poprvé doopravdy. Dnes, když o tom přemýšlím, čím dál tím víc v jejich postojích vidím hlavně opatrnost a skepsi – něco takového už zažili a k ničemu to nevedlo (aspoň tak mi to zpětně připadá). Tenhle rozměr jinde nebyl?
Musím se přiznat, že jsem tehdy vůbec nic nechápal. Praha byla daleko, doma se předávalo rodinné moudro, že “politika je svinstvo” (k čemu taky měly dospět předchozí generace, když prožily roky 38, 48, 68…). Určitě mě víc zajímaly spolužačky – přes opravdu upřímný zájem z nevysvětlitelného důvodu pouze v teoretické rovině, žádná praktika. A taky ty nabušené 8bitové počítače se 48, nebo 64 nebo dokonce 128mi kilobajty operační paměti – v té době jsme doma měli už delší dobu Sharp MZ811 připojený k přenosnému černobílému televizoru Tesla Merkur (i když ve Slušovicích už myslím začali vyrábět první PéCéčka), vau.
Taky si pamatuji, jak jsme v Budějovicích připravovali první svobodné volby. Myslím, že to bylo v dnešní knihovně (původně Muzeum dělnického revolučního hnutí) – místo výuky jsme několik dnů plnili obálky, pytlíkovali volební lístky.
Mimo jiné je pro mě listopad 89 tlustá čára za (to všechno jsem absolvoval):
Strkanicemi ve frontě na Bohemia Chipsy z Choustníku, banány nebo mandarinky (kam jsem byl stavěn, protože na osobu byl limit).
Za nekonečným sháněním barevné televize (Tesla Color 110ST, ač peníze na ni byly).
Za cestováním s výběrem destinací – NDR, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko (my jinam kvůli práci rodičů nesměli).
Pořizováním obývákové sedačky přes známé známých.
Za pořadníky na Favorita.
– Tím myslím o něco dřív kolo pro mě k vánocům – asi bych nepřežil kdyby naši pod stromeček narafičili pancéřovanou nápodobu ruské provenience, která se sehnat dala.
– A tím myslím i rodinný automobil stejného jména, který na nás vyšel, tuším, až po změnách.
Asi proto bytostně nesnáším fronty v den zahájení prodeje na nový model iPhonu nebo iPadu.
Možná je to všechno povrchně materiální, ale on je to poměrně slušný základ pro všechno to vyšší.
Ten víkend jsem, jak jinak, byl na kole. Mobilní telefony nebyly a tak jsem se věci dozvídal se zpožděním. Například, že byl údajně zabit Martin Šmíd, syn mé spolužačky z vysoké školy. Pracoval jsem v té době v Zemědělských novinách, kde byla poměrně pestrá směs redaktorů. Lidsky i politicky. V tu dobu zde působil dnešní rozhlasový komentátor Petr Nováček, nebo například také pozdější redaktor LN a nynější mluvčí BIS Jan Šubert. Ale také jiní, takříkajíc kovaní. Bylo mi 40 let, měl jsem ženu a dvě malé děti. Nebyl jsem nějaký rebel, ale nikdy jsem se nebál říct vlastní názor. Nicméně přiznávám, že tehdy bylo nutné vybojovat si zápas s vlastním strachem a zbabělostí. Moji kolegové na tom asi byli podobně. To co v Zemědělkách následovalo po 17. listopadu byla přetahovaná o to, jak se bude v těchto novinách psát. Tehdejší šéfredaktor se v redakci neukázal, prý byl na ÚV KSČ. Dostávali jsme od něj výstražné vzkazy, například o použití Lidových milicí, vojska a podobně. Do redakce přišel jen jednou, ve středu pozdě v noci, po našem odchodu a přímo v sazárně udělal na stránkách různé úpravy a změny. To byl bod zlomu.
Lidová demokracie a Svobodné slovo byly ve svobodném psaní hodně před námi, na rozdíl od odborářské Práce. Zemědělské noviny sídlily na rohu Václaváku a Opletalky a dění jsme měli skutečně jako na dlani. Balkon na našem domě, na rozdíl od Svobodného slova, ale nebyl, a to skutečně, i v přeneseném smyslu slova. Část redakce také měla silné vazby na JZD a konzervativní venkov vůbec. Probíhal tehdy rovněž sjezd Svazu družstevních rolníků, který utkvěl v paměti především vystoupením velitele slánské tankové divize Zbytka. Dlužno říci, i dnes stále aktivního. Události vyvrcholily shromážděním na Letné, generální stávkou. Někdy v té době za námi přišli lidé z disidentských Lidových novin a vzápětí se jejich redakce k nám nastěhovala.
Já jsem byl asi 14 dní nato zvolen šéfredaktorem Zemědělských novin.
Moje vzpomínka na listopad ’89 je poměrně subtilní. Vzpomínám si na radost našich, když se v televizi (běžela u nás tenkrát asi non-stop) objevilo, že Milouš Jakeš odpstoupil z čela KSČ. Na jeho místě stanul Karel Urbánek a já jsem se naivně ptal, jestli tenhle nový Urbánek bude o mnoho lepší než Jakeš. No, odpověď byla více než rozpačitá a dnes již víme, že K.Urbánek ve své funkci nepřežil ani měsíc a kdo byl generálním tajemníkem (nebo snad předsedou) KSČ po něm už dohromady nikoho nezajímalo…
Snad jen doplním, že mi tehdy bylo deset let a považuji se tak za dítě normalizací a minulým režimem téměř nepostižené…
P.S. Není to však nejrannější vzpomínka na minulý režim. Vzpomínám si také na rok ’85 a na přímý přenos poněkud vleklého pohřbu Konstantina Černěnka. Skákali jsme s bráchou Petrem (tomu byly tenkrát sotva čtyři roky) u babičky na gauči a vyprovázeli předsedu Nejvyššího Sovětu na jeho poslední cestě pokřikem “Černěnko, do toho!!!”. Babiččce to tenkrát zřejmě bylo úplně jedno a věnovala se svým věcem…
Já si pamatuji někdy v roce 1982 exkursi našeho gymnásia (Botičská, Praha 2) do Rakony Rakovník. Byli jsme totiž biologicko-chemická třída a měli v rámci studia dost podobných chemických exkursí. Uprostřed exkurse si několik studentů zavolala naše chemikářka a řekla nám něco jako: “Zdržte se jakýchkoliv projevů, ale umřel Brežněv”. Chemikářka byla moc fajn a tak i “přeslechla” kamarádovu větu “Tož na každou svini jednou dojde.”. Tehdy se ale pomalu začalo drolit.
Mně bylo v listopadu 89 taky teprve 10 let, nicméně vzpomínku na ty dny mám. V Praze jsme bydleli a se sestrou jsem chodila do turistického oddílu , který měl klubovnu kousek od Rudolfina. V tom týdnu po 17.11. nám studenti, co nás vedli řekli, ať jdeme domů, že mají místo schůzky zcela výjimečně něco moc důležitého na práci. A tak jsme šly pěšky na Malostranskou a tam jsme nevěřícně zíraly na autobusy plné policajtů s plexisklovými štíty. Byli hnusní, jeden jak druhý a my jsme vůbec nechápaly, proč tam jsou…. No a pak veselé dny ve škole, kde jsme se spolužáky vybaveni trikolórami od dědečků a rodičů dělali, že jako všemu rozumíme 🙂
Neblbněte, demokracie nikoho nezajímá, když zrovna vyhráváme pralesní ligu v šachu. Po třech zápasech.
Mýlíte se, v ironii i obsahu. I kdyby zajímala jen tři lidi, tak ti nejsou nikdo. To, co bylo podobné v roce 1939 a 1989, je také jedna složka ve škále tehdejších emocí: pocit ponížení. 1939 – tam převažovalo ponížení z vnějšku. 1989 – tehdy přicházelo z vnitřku. Asi si neumíte představit, jak ponižující bylo poslouchat Jakešův projev ze 17.7.1989 v Červeném Hrádku. Ponižující pocit z tuposti toho, kdo mi vládne. A když se člověk podíval v televizi na to, jak vlastně vypadají naši političtí reprezentanti, reprezentanti „lidu“, uvědomil si, že mu vládne gerontokracie. Bohužel zástupce lidské tuposti vidím mezi politiky i nyní. A zapšklé starce, kteří zapomněli včas odejít, sem a tam také. V Praze i v přenosech z libčického zastupitelstva. Toto ponížení je tu zas. Šachuje mě.
Také letos jsem zažil něco jako ponížení či spíše znechucení, v souvislosti s připomínkou Listopadu 1989. Dne 17.11. 2015 jsme byli celá rodina v Praze, připomenout si 17. listopad a vše co je s ním spojené. Na Národní to bylo velice příjemné, ale tím pohoda končlia. Centrum Prahy bylo plné shromáždění a pochodů dobře organizovaných lidí s převážně jednotně vyrobenými transparenty a hesly jako “Čechy Čechům”, “Zakažte islám”, “Pryč z EU”, “Pryč z NATO” a to bez možnosti jakékoliv diskuse o těchto otázkách. Moderátorka na
Václavském náměsti (T.Okamura – strana SPD Svoboda a Přímá Demokracie)
dokonce vyzývala aby zúčastnění nediskutovali s nikým o svých názorech. Pak samozřejmě přišly ještě zprávy z Albertova atd.