Kolik se toho vejde na papír? Přijdou vám 3 strany velikosti A4 jako hodně textu? Pokud si s někým pár hodin povídáte, je to zatraceně málo prostoru. Proto jsme do papírových novin museli hodně krátit a stříhat. Naštěstí “Internet” zabírá celý svět, a asi proto se na něj hodně vejde. Pokud jste zvědaví, nabízíme dlouhou verzi “Vánočního rozhovoru s Petrem Schönfeldem”.

Tohle bude zvláštní rozhovor. Nezkušeným tazatelům k dobru připišme nadšení. Na druhé straně stojí ostřílený profík, který ví o novinách i to, co by nikdo ani vědět neměl. Martin Sekera a Marek Coufal tentokrát vyrazili na Petra Schönfelda.

Martin S.: …já jsem nikdy neměl rád lékořicový pendreky…

Marek C.: Jak to souvisí?

Ty míříš k pastisu!

Martin S.: Přesně tak. My jsme kdysi jeli na kolech do Chamonix, vystoupali na Mont Blanc a cestou zpátky domů do Československa jednoho z nás sejmulo auto – dotyčnému se nic nestalo – a viník, aby se nám revanšoval, nás pozval na noční mejdan. Vystoupali jsme na kole údolím nahoru, tam nás pak nalejval pastisem. A když už máš v sobě nashromážděnou takovou tu vděčnost za střechu nad hlavou a pohostinnost, tak se to ve mně zlomilo a začal  mi strašně chutnat.

Možná bych ho ještě někde našel… otec ho měl, už nevím odkud. A já to taky dlouho nemohl. Ale takový ouzo je v zásadě hodně podobný, mně to pořád nechutná, ale co je na tom skvělý, je ten rituál, že si to naleješ přes vidličku, máš tam cukr a ono to zbělá.

Vůbec tyhle speciaity – třeba absint. Ve Francii je zakázaný, zatímco u nás se prodává. Já jezdím dolů do Francie až ke Collioure, je to 20 km od hranic do Španělska do jižního Katalánska, tak první, na co za nimi narazíš, je obchod s absintem.

Martin S.: Tenhle efekt, kdy ti podnět změní chuť, mám ještě jeden a to s taliánama …buřtama. Jenom jsem je zahlédl a dělalo se mi mdlo. Pak jsem viděl film Adéla ještě nevečeřela a to na mě zapůsobilo. Pak mi začaly chutnat.

Ty neznáš Julka Macháčka, co dřív vydával časopis Architekt a měl v Dejvicích kavárnu Kabinet?

Martin S.: Ta tam ještě je.

Je, ale už mu nepatří.

Martin S.: Shodou okolností jsem se dnes do posledního čísla Architekta díval, píše tam  architekt, co nám v Muzeu dělal výstavu, ale Julka Macháčka neznám.

Tak tenhle Macháček měl otce, který byl ředitelem Parku kultury Julia Fučíka a my mu tedy říkali Park Julia Macháčka. Otec překládal Nezvala, prostě klasická postava té doby, dělal všechno možné, a zároveň měl řadu talentů. Jednou jsme sbalili nějakou kočku u právnický fakulty, dotáhli ji k němu na mejdan a on si ji pak vzal. On měl velký kouzlo pro ženský.

A jednou jsem ho zažil ráno v kuchyni, jak vaří ve spodkách taliány a zpívá jim „Avanti popolo…“ Vždycky, když někdo mluví o taliánech, tak si na to vzpomenu.

Martin S.: Tak teď ale k rozhovoru, máme to rozdělené na bloky, ale necháme to plynout. Možná se to bude překrývat. Až se to přepíše, a vznikne nějaký tvar, budeš to autorizovat.

To nebudu.

Martin S.: Budeš muset, protože nám třeba nebude něco jasné…

Tak to ano. Ale já jsem celý život každému ze svých redaktorů zakazoval rozhovory nechávat autorizovat. Tak teď nemohu chtít opak.

Martin S.: …z hlediska faktografie…

Navíc po sobě číst ty svoje vejšplechty… Autorizace je taková věc, kterou já nemám rád, je to soft-cenzura. Spousta novinářů jsou lemplové a spoléhají, že jim to při autorizaci dopíšete. Měli by být schopni informaci, kterou dostanou, přenést a nepokřivit ji. V tom je novinářská profese. Nemusíš rozumět jaderný fyzice, ale můžeš o ní psát, pokud to dokážeš. Ale ono to tak nefunguje, což zjistíš v okamžiku, kdy píšou o tobě. Nebo o tom, co důvěrně znáš. V tom okamžiku se ukáže míra zjednodušení, pokřivení, nepochopení.

Martin S.: Začněme chronologicky. Protože, Petře, jsi pamětník. A to nejenom pamětník vymezený dobou své existence životní, ale i starší. Protože se pídíš po historii, jak zdejší, tak i své soukromé. Neptám se po důvodech, jsi vzdělaný člověk, máš teď navíc dost času, takže se musíš nějak tvořivě zabavit. Ale zajímala by mne první věc, která by mohla být vztažena ke tvé osobní historii a mě strašně zajímá: je ten starý Johann Ferdinand rytíř ze Schönfeldu, tiskař a vydavatel českých novin na konci 18. století, s tebou nějak spřízněn?

Než ti odpovím… Říkáš: „teď má dost času“ – to je ta nejmylnější představa mladších lidí, že když jdeš do důchodu, máš dost času. Jednak musíš dělat věci, které jsi do té doby nedělal. Jednak si uvědomuješ, jak ten čas ubíhá, že toho času máš míň a míň.

Martin S.: Takže stresovaní starci…

S tím Janem Ferdinandem šlechticem ze Schönfeldu je to jednoduchý. Žádným mým předkem není. Já jsem kdysi, to musím přiznat, tuto teorii příbuzenství podporoval, když jsem na fakultě měl dělat zkoušky z dějin české žurnalistiky u doc. Mileny Beránkové. Tehdy jsem v domnění, že si pomůžu, tvrdil, že tam nějaké příbuzenství je. Ale moc jsem si nepomohl, protože ona byla obdivovatelkou Krameriovou. A Schönfeld se dostal s Krameriem do křížku a dost se rozkmotřili. Mimochodem, oni spolu vedli jeden – možná dokonce první – soudní spor o značku. Předmětem jejich sporu byl přídomek „poštovské“.  A Kramerius to prohrál a musel ho ze svého názvu odebrat.

Ale vraťme se k otázce: tady příbuznost není. Moje rodina se ale příbuzensky váže třeba k větvi Tigridovské (poznámka: Pavel Tigrid – vlastním jménem Schönfeld). Tigridův prapraprapradědeček byl nějaký Elchanan a byl bratrem Koppelmana, což byl můj předek.

Marek C.: A to se bavíme o jaké době?

Koppelman zemřel v roce 1810 a narodil se někdy kolem 1745-1750 ještě jako Kolman Mojses.

S Pavlem Tigridem jsem se setkal pracovně v době, kdy vydavatelství Ringier vlastnilo Lidovky, ale znali jsme se už předtím. A během té spolupráce jsme se bavili o příbuznosti. Protože můj dědeček pocházel od Semil, jeho rod taky. A pořád se to tam v téhle oblasti motá. A on mne přivedl na myšlenku, abych se začal zajímat o věci minulé. Od té doby to dělám. Možná je zajímavé, že i Pavlu Tigridovi předhodili, že je s Janem Ferdinandem ze Schönfeldu příbuzný. Třeba Pavel Kosatík, který o něm vydal asi před 2 lety knihu, to hned na první straně zmiňuje, i když proto nemá žádné doložení. Možná to měl přímo od Pavla Tigrida, který to někdy používal podobně jako já – jako takovou smyšlenou zajímavou lež. Ale Jan Ferdinand byl šlechtic už někdy kolem roku 1789. Tedy nemohl být Žid.

Naše rodiny jsou původem ochranní židé ze Smržovky (Morgenstern). Teprve v době, když Josef II. vydal edikt o zavedení regulérních jmen, která měla  nahradit klasická židovská jména (cca 1783 – 1787), tak teprve v tom okamžiku se z té naší rodiny stali Schönfeldové. A chvíli poté se naše rody rozdělili. Větev Tigridů byla bohatší a víc se prosadila v Lomnici, v Semilech a posléze v Praze. U nás to šlo v linii prodejce tabáku a posléze majitel velkoskladu s tabákem v Sobotce, následovali šámes v synagoze, žebrák, majitel vinopalny… Samá lepší zaměstnání, to je linie po otci.

Martin S.: A libčické ukotvení?

To je zhruba před 90 lety. Když se takhle zpětně podívám na všechny své babičky a dědečky, tak až na jednu se všichni neustále přesouvali, díky svým povoláním byli nuceni pořád měnit svůj domov, nebyli ukotvení. Jediná babička z matčiny strany byla ze Zlončic – z velkého selského rodu uhnízděného na statku. A ta si vzala doktora Krtičku, který byl vojenský lékař co vystřídal řadu posádek. Ale nakonec si postavili dům tady v Libčicích a někdy kolem roku 1930 se sem nastěhovali. Proto má tahle vila všechny náležitosti velkého doktorského baráku. A bylo tu živo – 3 děti, 5 členů rodiny, služebnictvo, každou zimu tu bydlel nějaký malíř, namaloval tu tři čtyři mazanice a pak šel dál. Ten barák je moc velkej.

Marek C.:  Já jsem tu narazil ještě na jednoho Schönfelda  – zakladatele Včelařského ústavu.

Antonín, ten má v ústavu dokonce bustu, je narozený v Lužci (poznámka: ve Vraňanech, ale v Lužci prožil celé své dětství), jeho rodina tam má pomník. On pak žil a zemřel v Úvalech.

Já se zajímám o každého Schönfelda, který se kde mihne, a tak jsem si proklepl i tuhle osobnost. Nejsme příbuzní, ono totiž Schönfeldů jsou 3 typy. Český katolický, německý a židovský. A tyhle linie, byť nesou stejné jméno, nemají nic společného.

Martin S.: Takže pocházíš z libčické lékařské rodiny. Ale já si všiml, když se nedávno vzpomínal rok 1989, že tu byl ještě JUDr. Schönfeld.

To byl můj otec.

Martin S.: Ten byl mluvčí Občanského fóra.

Já jsem se narodil v Bubenči v Rooseveltově ulici, v soukromé porodnici, a po 6 dnech jsem byl převezen do téhle bohulibé obce. A od té doby tu jsem. Ale rok 1989, to je doba, kdy jsem to zrovna nebydlel. Takže o tom vím jen to, co mi otec vyprávěl. Pár let na to jsem pak obdržel libčické čestné občanství. Muselo to být v roce 1993 – slavilo se tisícileté výročí vzniku obce a já zredigoval a pomohl za levný peníz vytisknout pamětní publikaci. A aby mi za to na radnici nemuseli platit, tak mi dali čestné občanství. Mám ho tu někde zarámované.

Martin S.: (smích) A vědí to na radnici?

(smích) Zabýval jsem se myšlenkou, že bych jim ho mohl vrátit, na nějakém pokud možno větším fóru.

Marek C.: Tak to něco, co bych si pro potřeby článku hrozně rád vyfotil!

Martin S.: A já mám ještě jednu osobní vzpomínku, protože v Kralupech na gymnáziu mě učila dějepis zřejmě tvoje teta – Libuše Krtičková-Plecháčková.  Pohřbená mimochodem tady na evangelickém hřbitově. Tam máte hrobku, nebo…?

Tam leží oba moji dědečkové, obě dvě moje babičky i tahle Líba, její muž, můj otec a teď i moje žena.

Marek C.: Mimochodem jméno Plecháček – tak se jmenuje i současný ředitel kralupského  gymnázia.

To je ale zase jen shoda jmen. Taky jsem po tom pátral…

Martin S.: Abychom dotvořili tvou individuální historii, tvá žena, která letos zemřela, byla dlouholetá zaměstnankyně městského úřadu. Čím byla před tím?

Vždy dělala něco ve spojitosti se stavbami a správou majetku. Dokonce, aniž by tušila, že tady jednou skončí, měla už v té době kontakt na Libčice. Pracovala pro společnost, která projektovala ten strašlivej komín, o kterým si myslím, že by bylo dobrý ho zbourat.

Martin S.: A potomci?

Děti mám dvě. Honzu – pracuje v Mafře, dělá šéfa, koordinátora mezi redakcí a tiskárnami. A Jitku, ta má čerstvě tříletá dvojčata. Právě nastoupila znovu do práce. Předtím hrála dlouho tenis, vyhrála juniorskou Australia Open ve čtyřhře (1996). Byla svého času třetí juniorka na světě, vystudovala na tenisové stipendium v Americe. Dnes má s manželem cestovku, která se specializuje na Livigno.

Martin S.: Dobře. Posuňme se dál. V jednotlivcích je někdy zajímavé přemýšlet ve vztahu ke generačním souputníkům. Četl jsem minifejeton v Literárních novinách, kde působí jako šéfredaktor Petr Bílek.

To je můj spolužák. Já jsem k němu propadl do ročníku na fakultě žurnalistiky.

Martin S.: Petr Bílek vzpomíná na rok 1972-73, na vojenskou katedru. Mě by zajímalo, zda by sis přes ta desetiletí vybavil jména některých svých souputníků, která jsou zajímavá z dnešního pohledu. Petr Bílek, ten je jasný…

Petr Bílek byl šefredaktorem v Reflexu. Tam jsem si ho vytáhl já, když jsem pracoval v Ringieru. Předtím byl zástupcem šéfredaktora Týdeníku televize, kterému šéfoval Ota Štajf, posléze různí další lidé. A on tam pořád působil na pozici zástupce. Já v Reflexu potřeboval šéfredaktora generačně jinde, než byla většina tehdejšího osazenstva. Takového, který by byl pro většinu intelektuálně přijatelný, kterému by se nepošklebovali, kterého by brali. Dosadil jsem tam právě Petra Bílka, protože on před Týdeníkem Televize dělal v Československém spisovateli a v té době jsme se mu naopak trochu pošklebovali my. Protože když ho člověk potkal, tak věděl, že každý druhý slovo bude cizí a že se tak vyjadřuje. My ho považovali za možná až moc velkého intelektuála, ale to nám nebránilo se normálně stýkat.

Ale když si zmínil Vojenskou katedru, tak z té mě vyhodili, protože jsem řekl podplukovníkovi, že je „zelený mozek“. Což mělo nepříjemný důsledek – musel jsem pak na vojnu na dva roky.

Martin S.: Nutno říci, že to byl fakt hrozný teror.

Marek C.: Chápu, taky jsem byl na vojně.

A proto jsem si prodlužoval studium tak dlouho, jak to šlo. Studoval jsem pětileté studium sedm let. Pak jsem stejně ještě musel na dva roky na vojnu. Takže já jsem začal pracovat až někdy… respektive, já jsem byl v Zemědělkách od svých 18 let…

Ale to odbíhám. Zpět k souputníkům. To se konstituovalo za studentský stávky. Já nastoupil na podzim 1967. Následovaly strahovské události, pak celý rok „68.“. Pak přišla studentská stávka, Palach a pak přišla druhá stávka.

V té době v jednom ročníku studovalo poměrně málo lidí. My byli první ročník, kde nabrali více než 30 lidí. Nás bylo asi 46 a teprve po nás byly ročníky 80 lidí a víc. Takže my žili poměrně dost dohromady. A stíraly se meziročníkové rozdíly, kdo byl starej, mladej. A při stávce se to setřelo úplně. Hrával jsem karty se staršími…

Marek C.: Co jste hráli?

…mariáš. Seděli jsme celé dny v prostorách dnešního rektorátu. Já během stávky dělal šéfa ochranky, hrál jsem házenou a byl poměrně dost vysportovaný. A tady se dostáváme k souputníkům – šéfem celé stávky byl jistý Vladimír Železný. Pak se tam pohyboval Honza Vít (tehdy se ještě jmenoval Vašátko). Sem tam se tam mihnul Kavan Nebo Jirka Hodač, který posléze emigroval do Anglie a z BBC se vrátil zpátky krátce šéfovat Českou televizi, kde ho utrápili k naprosté smrti. Dále Honza Jůn, který posléze také utekl do Anglie, byl to jeden z mých nejlepších přátel, a hned po škole utekl. Ono mu nic jiného nezbývalo, jeho otec, emigrant někdy z roku 1949-50, byl členem exilové vlády a Honza věděl, že by si tady s prací neškrtnul. Pak se sem vrátil v pozici komentátora BBC.

No a spousta dalších lidí, pokud se v této branži pohybuješ 40 let, tak potkáváš hodně lidí.

Martin S.: Zajímavé je, že jsi nejmenoval nějakou ženu.

Člověče, tak třeba moje spolužačka a dobrá kamarádka byla Jana Vainerová, posléze Šmídová, což je bývalá žena Milana Šmída, kterého určitě znáš, jinak matka studenta Šmída, údajně zabitého 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Další – Nora Dolanská, jejího syna Lukáše Dolanského znáš z televize. Ona sama dnes dělá šéfku PIS (Pražské informační služba). A taky Bára Osvaldová, ke které jsem spadl do ročníku. Já jsem tedy měl spíše živější styky spíše s její dnes možná známější sestrou Gábinou. Bára byla dobrá duše a na katedře nám dokázala hodně pomoci.

Musím říct, že ta fakulta stála celkově za nic. A bylo to ještě umocněno tím, že jsme tam přišli v roce 67. Než se člověk rozkoukal, tak byl „68.“, kdy se neučilo vůbec. Někteří pak začali učit v lednu 1969, ale toho se pak hodně rušilo.

A pak? Pak přišla generace těch, co to měli dát vše do pořádku. Skvostné osoby, jistý Diviš, sekerník non plus ultra. Nebo nějaký Ondrouš, který nás měl na předmět „Angažovaná publicistika“. Ten spočíval v tom, že jsme měli každý napsat jeden angažovaný článek do novin  a publikovat ho. Já to neudělal a kvůli tomu opakoval ročník. Ale měl jsem kliku, osnovy se neustále proměňovaly, další rok ten předmět zrušili a tím pádem mě to minulo.

V zásadě jsme ale na fakultě více chlastali než se vzdělávali, ona ta fakulta nám neměla moc co dát. Všechno, co vím o novinách, vím od starých dědků, sazečů a tak. Ze školy nevím nic moc.

Martin S.: Ale i po vás ti studenti ještě aspoň hodně četli. To je čistě můj vjem, dnešní studenti už nemají v sobě žádnou dobrou zásobu čtiva.

On každý z nás tam totiž šel s takovou představou, že bude spisovatel a že bude psát fejetony. A to je problém, protože takováhle škola má vychovávat zpravodajce a novináře od řemesla a ne spisovatele.

Dnešní problém spíš definuje nesmyslná teze, že nemusíš nic vědět, ale musíš vědět jak to najít. My jsme také měli heuristiku – hledání v pramenech, jenže to je jiný obor než dnes „googlování“. Pořád si myslím, že vzdělání je o určité sumě konkrétních vědomostí, na kterých pak lze stavět a…

Martin S.: …a můžeš asociovat.

Přesně. Člověk tím, že celý život čte, nashromáždí takovou sumu vědomostí. Čteš ze zájmu a z profese a to všechno se poskládá dohromady. A člověk je pak schopen to vytahovat z těch šuplíčků. Tedy dokavaď si ještě ke stáru něco pamatuješ. Všeobecný přehled dnes mizí.

Navíc se tím dají bezvadně oblbovat ženský, protože ony mají pocit, že si neuvěřitelně inteligentní a chytrý, ale ty si jenom dobře pamatuješ. (smích)

Martin S.: Pojďme teď individuální historii vztáhnout k městu. Ať to provážeme na Libčice. Je možné libčický vývoj vymezit obdobími, kdy se obec Libčice, z hlediska sociální vazby nebo urbanizace, výrazně měnila? Platí, že i u nás je důležitý konec 19. století?

Tady se to událo už o trošku dříve, souvisí to s dráhou a s továrnami. Ale ty používáš termín naše obec a říkáš Libčice a to je problém. Protože naše obec je dodnes tvořená třemi částmi, které byly dříve odděleny. A dokonce nejdřív to bylo tak, že dohromady patřily Chýnov a Letky. Libčice byly zvlášť. Těm, co nemají orientační smysl, to nejde na rozum. Ale stačí se podívat na mapu a člověk pochopí, že z Chýnov a Letky jsou si podstatně blíž napřímo než přes Libčice. Tam nahoře nad Libčicemi nebyla ta velká díra, přes kterou se dnes nedá přejít.

A ty tři části byly odjakživa rozdílné. Podle mě to trvá do dneška.

Marek C.: A v čem?

V takových maličkostech, jako že v Letkách hrajou kluci fotbal a v Libčicích házenou. A tenhle rozdíl tady byl vždycky.

Marek C.: Že máme dva hasičské sbory…

Jediný, kdy se to spojovalo, byl v zimě hokej, na ten chodili kluci z Libčic i Letek. Taky spolu chodili do jedné školy, ale ten rozdíl se vždycky udržoval.

Letky navíc byly daleko proletářštější než Libčice, a ten rozdíl se posílil, když podél Vltavy dorazila dráha, a kdy tu vyrostly továrny. A pak sem přišla do původní železárny poměrně velká dodávka lidí odněkud z Hořovicka, ze železáren, které tam byly. Většina nově příchozích se usadila poblíž továren v Letkách. To formovalo dělnický charakter Letek, zatímco Libčice si uchovávaly klasický selský charakter. Stačí se podívat do  starých katastrálních map z poloviny 19. století. Na nich je krásně vidět, že Libčice byly tam dole okolo kostela, základní statky, hejno chalup.

Fyzické oddělení obcí trvalo poměrně dlouho. Ještě v době, kdy tady mí prarodiče stavěli náš barák, bylo přímo tady pusto, prázdné místo. Pár baráčků směrem nahoru, jílová cesta, zástavba končila u Kameníčku. Tudy nahoru vedla strouha, kterou ještě pamatuju. Byla to taková příšerná ďoura – svým způsobem.

Martin S.: Industriální ráz, který Libčicím přisuzujeme, vedle budoucí šroubárny, to znamená fabriky, založené na železe, pak ještě posilovali Fischerové.

Jistě, bratři Fischerové ten ráz – hlavně Letek – ještě posilovali. Všechny fabriky byly na území Letek a všechny daně šly do Letek. Zatímco všechny služby, školy a tak, byly na území Libčic, které neměly přísun peněz a musely se o toto starat. A rozdíl to byl velký a projevil se při slučování obce. Bylo to předmětem těch nejvážnějších sporů a probíhala vášnivá diskuze, jak se to má provést.

Ono je dodnes vlastně záhadou, proč se to tu nejmenuje Letky. Letky byly silnější ekonomicky, početnější. Asi převážila tradicionalita Libčic a působila síla místních sedláků.

Martin S.: To co říkáš, dává smysl. Tenkrát mohlo být ještě důležitější, že v Libčicích byly kostely.

Ano, Letky mají akorát kapličku a Chejnov nemá nic.

Martin S.: K rozdělenosti tří součástí: myslíš, že v tom hrálo roli i to, že v Letkách bylo sice víc lidí, ekonomicky byly větším zdrojem financí, ale současně tady v Libčicích byli ti sedláci bohatší?

Pravděpodobně, dělnictvo nemohlo mít takovou ekonomickou sílu. Navíc Fischerové – cihlářská výroba… Cihláři byli ti nejchudší z nejchudších. To vím, protože můj pradědeček byl cihlář, který se postupem času vypracoval až k nájmu kruhové cihelny. Znovu z osobního zájmu mám nastudované, jak to s těmi cihláři bylo.

Možná není od věci si uvědomit, že tady končil pás cihelen, který začínal v Praze, v oblasti dnešní Julisky, pak přes Sedlec, Lysolaje až sem.

A jak to fungovalo? Cihláři v Letkách? To byl takový systém – a podobný byl i v železárně – bydleli v domečkách, které pro ně byly postavené, přímo u fabriky stála kantýna a obchod, aby těch pár peněz, které vydělali, hned ještě ve fabrice znovu otočili. Tvořilo to jeden uzavřený systém. Jim žádné velké peníze nikdy nezbyly.

A v Libčicích? Tady žilo 10, 15, možná 20 selských rodů. A byly na tom podstatně lépe. A když se podíváš do matrik, tak se tu opakují stále stejná jména. Kejřové například.

Martin S.: Kdy došlo k tomu spojení?

Ve 20. letech (1924). Hodně se o tom dá zjistit v diplomové práci stávajícího šéfa archivu Praha-západ. Zabýval se spojováním obcí v regionu, některé části jsou v Libčicích aktuálně hojně citovány.

Ale já bych možná nechtěl pominout pár základních charakteristik té naší „spojené“ obce, protože tehdy to ještě nebylo město. I když možná by bylo i dnes lepší o sobě uvažovat jako o vesnici, městem jsme spíš politickým omylem.

Podle mě je důležité, že – až na pár výjimek – tu nikdo nežije dlouho, generace… Jsou tu 2, 3 rody, jejichž předkové jsou tu doma 200-300 let, ale většiny se to netýká. Prakticky všichni jsou tu nějakým způsobem přišedší. Někdo dřív, někdo později. V tomhle kontextu pak působí komicky postoj „Ten je náplava. Tihle nám nebudou říkat, co máme dělat, protože my tady bydlíme už léta, a proto to víme líp…“  A nejvíc to vykřikují vždycky ti, kteří tu sami nebydlí nějak moc dlouho.

Pak možná není od věci si uvědomit, že dřív ta druhá strana nebyla „ta druhá“  Dneska jsou oba břehy vlastně oddělené, jako by řeka krajinu rozřízla. Pokud to objíždíš autem, tak jedeš dvacet, třicet kilometrů. Ale když se podíváš do matrik, tak to tak nebývalo. Dřív život fungoval víc přes řeku. Každou chvíli tu byl nějaký přívoz, byly lodičky… Lidé se znali. Zjistíš, že spousta libčických jmen má svůj původ na druhý straně – ve Zlončicích, Hošticích, Větrušicích, Máslovicích. Moje rodina je toho důkazem, vždyť moje babička přišla ze Zlončic. Všichni moji předci z babiččiny strany jsou pochováni ve Chvatěrubech.

Marek C.: Teď jsi mě uklidnil, moje žena pochází z druhé strany, takže sem patříme.

Ženy jsou vždycky z druhý strany, ať jsou odkudkoliv. (smích)

A pak je důležité, že místní továrny nasávaly lidi ze širokého okolí. Když se zeptáš v okolí, na Tursku, v Holubicích, tak všechny tyhle obce byly přes továrny na Libčice navázány. Místní průmysl změnil ráz klasické zemědělský oblasti. Vytvořil tu takovou proletářskou enklávu, která sem tak úplně nepatřila.

Martin S.: Pojďme uzavřít meziválečné období posledním odkazem – na Libčické listy…

Redaktor Javůrek. Ty byly bezvadný, protože mimo jiné ukazují, že stejné rozbroje ve vedení města byly už tehdy. Největším kverulantem byl lidovec Švejda, kterého tam tupili při každé příležitosti. Ale řekl bych, že takovým úsměvným až laskavým způsobem, což je rozdíl proti dnešku.

Jen potom ke konci začíná být v těch Listech znatelný příklon pana redaktora k těm ráznějším stranám.

Martin S.: Skončilo meziválečné období. A to mi nedá, zase musím rozhovor stočit od obecného k tvé rodině, k tvým kořenům. To byl problém, ne?

Ono to bylo… Já se omlouvám, ale aby to bylo v souvislostech, já se zase musím vrátit o hodně zpátky. Můj pradědeček opustil své bydliště Domousnici, což je u Jičína, poté, co tom v roce 1866 vojsko zavleklo choleru a celá jeho rodina na ni málem vymřela. Dědeček šel na vojnu a po té vojně se vydal do Semil. Přemýšlel jsem, proč zamířil právě do Semil… Podle mě tam šel cíleně, protože v Semilech žili a byli úspěšní Schönfeldovi. Ubytoval se u Tigridova dědečka a seznámil se s mojí prababičkou. Ona byla katolická dcerka a v té době už jí bylo třicet let. Pocházela někde od Horní Brusnice. V těch třiceti letech začali s plozením dětí a během následujících dvanácti let si jich pořídili 9. Na a když se narodilo 8., potom, co 6. a 7. umřely, tak ho prababička „zlomila“, aby se nechal pokřtít a vzal si ji.

Mimochodem, tenhle scénář se v našem rodě opakuje. A i když se ke všem dětem otec hlásil, narodily se před sňatkem a všech 8 bylo vedeno jako nemanželské, tudíž byly zapisovány do katolické matriky podle matky. Nicméně s douškou, že se k nim otec přiznává, že je izraelita a jeho rodiče jsou izraeliti mojžíšovského vyznání. Můj dědeček se proto až do dvanácti let jmenoval po matce – Bláhovec, teprve pak ho přejmenovali. Takže já když hledám třeba ve školních zápisech, tak hledám Bláhovce a ne Schönfelda.

A to je důvod, proč rodina přežila protektorát poměrně bezproblémově. A když nastala ta doba potvrzení o árijském původu, tak se dohodl s farářem, že mu vystaví výpis z matriky, ale vynechá poznámku o izraelitském původu.

Takovou kliku neměly další tři části rodiny. Třeba Julius Schönfeld, ten pracoval s Kafkou v úrazové pojišťovně a Kafka ho dokonce zmiňuje ve svých zápiscích z úřadu. Další rodinná větev skončila tak, že kdo neutekl do Anglie, tak skončil v Osvětimi.

Ale když tohle začneš zkoumat, tak narazíš na neuvěřitelně paradoxní detaily. Můj dědeček sloužil jako poštmistr v Lokti. Od roku 1923…

Martin S.: Dědeček z matčiny strany?

…z otcovy. A sloužil tam až do roku 1938. Shodou okolností tam v té době byl knihkupcem jistý K. H. Frank. A s ním se v dobách, kdy ještě všechno normálně fungovalo, běžně stýkal. Dědeček jako poštovní úředník s německým jménem s perfektní němčinou určitě neměl problém komunikovat jak s Němci, tak s Čechy, což mám doložené. A moje babička vzpomínala, že měla  od paní Frankové bezvadný recept na bábovku. Takže možná, že když u nás nabídneme návštěvě bábovku, tak je podle receptu ženy K. H. Franka. Někde tu mám knihu z roku 1931 – Frank měl knihkupectví a jeho bratr napsal spis o pobytu Goetheho v Lokti a okolí – a v té knížce je lístek psaný švabachem, kde K. H. Frank zve mého dědečka na křest této knihy. Stojí tam: „Panu poštmistru Schönfeldovi.“

Martin S.: Po druhé světové válce, po protektorátu… Některé rodiny se německy znějících jmen zbavovaly. Buď si počešťovaly německá jména, takže bych třeba čekal že ze Schönfelda se stane Šenfeld, nebo si dávali úplně jiná jména…

Můj kamarád Klíma. Michal Klíma, syn Ivana Klímy. Oni původně byli Kaudrcovi. Tam to  proběhlo, jak popisuješ. U nás ne, důvody neznám.

Martin S.: Byl na ně vyvíjen nějaký tlak?

Přes jméno ne.  Ale můžu nabídnout historku, která dokumentuje, jak to tenkrát bylo složité, a že tlaky byly. Můj dědek byl kolem 48. roku v Kralupech vrchním poštmistrem. A byl národní socialista, takže ho zbavili funkce a poslali do důchodu. Můj otec si v tu dobu psal deník a tam je napsáno „Tatíček už nešel do úřadu. Budeme se stěhovat.“ Další den je zápis: „Chodí sem různí lidi z pošty a říkají mu, co se tam děje. No to se člověk dozvídá věci!“ A dál v tomhle duchu. Já si to zrekonstruoval tak, že v té době se zakládaly akční výbory. Jeden si založilo město a dědka okamžitě odvolalo. Na to si pošťáci založili svůj akční výbor a ten požadoval, aby zůstal. A  takhle se oba výbory spolu dohadovaly. Ve finále se tím definitivní vyhazov jen o 6 měsíců oddálil. A pak už tlaky nebyly, nebylo proč.

Zpátky k přejmenovávání, ostatně, u nás se polovina rodiny psala se Š a druhá se Schö, podle toho, jak to komu přišlo. Mám záznam ze soudního jednání, kde se nějaký dědečkův bratranec  v rámci soudního jednání v jeden den podepsal tak i tak.

Marek C.: Posuňme se v čase: Libčice se staly městem…

To je zhruba rok mého narození, 1949. To běželo naplno libčicko-myjavské hnutí. „Za něj“ dostaly Libčice právo nazývat se městem. Proto je možná škoda, že se po roce 1989 Libčice neprohlásily zpátky vesnicí (městysem).

Martin S.: Asi nemá smysl vysvětlovat libčicko-myjavské hnutí. Ale pojďme zpátky k libčické společnosti. Jaká byla tehdy pospolitost obyvatel? Sousedská? Kastovalo se tu? Nebo to tu fungovalo tak, že členství ve straně předurčovalo k vyššímu postavení?

Myslím, že tu přežívalo takové povědomí skupiny lidí, kteří se spolu stýkali, věděli o sobě. Skupina lidí, které ta doba třeba i nějak postihla, a to je jako spojovalo.

Marek C.: Skupina definovaná statutem z dřívější doby?

Tak, tak.

Marek C.: Původní místní smetánka?

Bylo to na bázi profesní, částečně politické. Velkou roli v tom hrál Sokol. Ono se to prolínalo – lidé spojení kolem Sokola k sobě měli blízko i politicky a profesně.

Martin S.: Takže národně socialistický stigma

Ano. Tahle společnost pořád udržovala určitou sounáležitost. Asi v bezpečném vymezení k oficiálnímu dělnickému živlu, který to tu ovládal. Já říkám dělnickému a mluvím o duchu, ne o profesi. K tomu proudu patřil například pan Kohout, učitel, posléze ředitel školy a snad i předseda národního výboru těsně po roce 1948. Zkrátka ve střehu k lidem, kteří se z různých důvodů přizpůsobili situaci. Což jim nevyčítám.

Teď se mi vybavil další předseda národního výboru, Burda tuším… On byl zároveň malíř realista-naivista. A tam, co si dneska starosta dává desky, tak  tam nahoře, na čele národního výboru, umisťoval svá plátna…

Martin S.: Zvenku?

Ano, zvenku… Plátna, která bych strašně rád měl. To byly neuvěřitelné obrazy. Jeden mi utkvěl v paměti: poměrně realisticky namalované skály nad řekou, protější břeh. A na skálách stál kůň. Můj odhad? Zřejmě to bylo ztvárnění hesla „Až se kozácký kůň napije z Vltavy…“ S jezdcem, ale k tomu si podrobnosti o postoji a výrazu nevybavím. A ten kůň, připomínám, že stál nahoře, na skále, pil z Vltavy. To je krk délky aspoň 200 metrů. Taková ta obrácená perspektiva. My na to koukali z první ruky.

Martin S.: To opravdu vyvěšoval na čelo výboru?

Ano, a jeho výtvory visely všude možně. Měl ateliér v pavilónku kousek od továrenské vily. Tu vilu zrekvírovali a já si pamatuji, že jsem tam chodil do mateřské školky. O kousek dál, 30-40 metrů od vily, byl přízemní baráček. A tam si zřídil ateliér. Pokud mě paměť neklame, tak jeho obrazy našly uplatnění i v kulturním domě po jeho otevření.  Možná ty obrazy v Libčicích stále někde jsou… Za to bych ochotně utratil poměrně dost velký peníz.

Martin S.: To mi nejde do hlavy. Bavíme se o době socialistického realismu, a nějaký naivismus…

No to ne! On byl hyperrealista! –  Akorát to neuměl.

Martin S.: Aha, to nebyla stylizace.

Ne, ne. Já to potkával neustále. Chodili jsme okolo toho do škol… Na národním výboře byla liduška, takže i cestou tam…

Ale zpátky – komunita odstrčených a ponížených, ta tu existovala kontinuálně. A zajímavý na tom je, a to si nejsem jistý, zdali by se to dalo zobecnit: pro tuhle skupinu byl vztah k místu, k Libčicím, pravděpodobně silnější, než pocit  ponížení. Ponížení lidí, kteří byli vyhození z vlastní továrny, aby v ní dělali správce. Vyhozen z vlastní hospody, kam nastoupil jako odpovědný vedoucí. Oni i ti Fischerové zůstali, ačkoliv jim zlikvidovali společenský statut neuvěřitelným způsobem. To byli lidi, který pro místní obec a komunitu udělali strašně moc. A vlastně byli zlikvidováni. A do dneška to nemá žádnou katarzi, protože těmhle lidem vlastně vůbec nic nevrátili. Já bych se na jejich místě cítil ukřivděný, ponížený a velmi silně naštvaný (redakčně upraveno, smysl zachován). Ne za to, co se stalo v letech 1949-1950, ale za to, co se nestalo nikdy později.

Marek C.: A ten hotel Brejcha je národním výborem od roku 40 a něco?

To si nevzpomínám. Ale bylo by bezvadný kdyby to zase byl hotel.  Miloš Brejcha, potomek tohohle rodu, bydlí Na Těšině a staví po městě všechny ty chodníky.

Ale ještě jednou k pospolitosti, než to zapomenu. Tahle vzpomínka je o hodně později. Když jsem se ženil, to znamená v roce 1978, byl v Libčicích zlatník. Novák se jmenoval.

Marek C.: Pardon. Libčický zlatník?

Ano, ano.

Marek C.: Libčice měly svého vlastního zlatníka?

No…

Marek C.: Těžko si dnes představit takovou občanskou vybavenost.

Tady bylo spousta služeb, které si dnes člověk nedovede představit. Benzínová pumpa… vlastně dvě. Tady na náměstí, co je zelenina, tam byla jedna. Druhá pumpa byla tam, co je dneska Hašek (domácí potřeby). Dva stojany a v podzemí nádrže. Myslím, že tam ještě jsou.

Marek C.: Kousek od sebe?

Obě patřily jednomu majiteli. V jedné měl jeden a v druhé zase jiný benzín.  Tenkrát už vlastně asfaltka sahala až ke Kameníčku. Dál byla udusaná silnice.

Ale když jsem se ženil, tak jsem šel ke zlatníkovi a chtěl, aby mi udělal prstýnky. On mně asi za týden, nejspíš po máti, vzkázal, že zlata je málo. Chyběly 3 gramy. Tak jsem začal shánět. Ale on za další týden vzkázal, že se nějaká paní dověděla, že vnuk doktora Krtičky se bude ženit, že mu chybí zlato, že nechce být jmenovaná, ale zlato už nechybí, protože mu je dala. Mám prstýnky díky dobrotě jedné paní. A nevím které. A díky svému dědkovi, kterého jsem nepoznal, protože umřel dřív, než jsem se narodil.

A vlastně do dneška vždycky, když někdo nadává na lidi v Libčicích, tak si řeknu: „No jo, no. Taky si o nich kolikrát nemyslím nic pěkného. Ale co když je to zrovna ta paní, která se ke mně tak pěkně zachovala…“

Rozhovor má ještě II. část.