My jsme vás varovali, že původní rozhovor je o fous delší, než co se vejde na papír… Ale pokud se pouštíte do druhé části, nejspíš jste dočetli i tu první.
Četli jste I. část?
Martin S.: Já jsem narazil na jednu takovou pozdější pospolitost, když jsem si v Libčicích kupoval dům. To bylo v roce 1996. S původním majitelem jsme jeli přehlásit elektřinu a on mi celou dobu povídal o svém životě. Byl to dlouhý proslov a zaznělo v něm mimo jiné: „My v těch milicích nechtěli nic zlýho. My jsme to brali něco jako…“ a pak řekl „…a taky jsme všichni byli v těch myslivcích že jo. To bylo prostě kamarádství.“
Tady to vždycky bylo „každý všude“. Můj dědek, doktor, byl v AFK, v hasičích. Hrál asi na šest nástrojů, založil dva orchestry. A během války odehráli několik divadelních představení, včetně opery Libuše tady v tělocvičně.
Moje mládí je spojené s pospolitostí házenkářskou, což byla pospolitost,která sama sebe považovala za něco lepšího než byli fotbalisti v Letkách. Všimni si, stále to pasuje do vzorce o rozdílných částech.
Martin S.: Vzpomeneš si, byl tady nějaký opravdu extra sekerník? Který škodil čistě z kariérismu a mimo mantinely popsaných pospolitostí?
To asi ne. Byli tu tací, kteří měli tendenci se tak chovat, ale to nikdy nemělo šanci překročit hranice toho našeho místního písečku. Ale možná jsem od toho byl jako dítě odfiltrovaný…
Ale kdybys chtěl skvělou historku z roku 1961, z Karibské krize, tak to můžu posloužit. Bylo mi 12 nebo 13 let a na místní národní výbor si nás svolal nějaký pan Roziňák. Vidíš, to jméno si pamatuju, ale už nevím, kdo to byl. On vystupoval jako velký odborník na globální válku, jaderný konflikt. My měli být proškoleni jako spojky. V případě potřeby – hypotetické třetí světové války – donášet zprávy mezi pozorovatelnou, což měla být rozhledna, která tady nikde není, a velením. Školení probíhalo po večerech, žádné ulejvání místo školy. Jenže všechno to ukončil jeden kluk z Letek. O přestávce si šel ulevit, ale na toaletách byly všechny mušle obsazené. Pak už tam bylo jen takové okénko až na podlahu – a on ho otevřel a použil, ulevil si z prvního patra na dvorek. Nevím, co je tam dneska, ale tenkrát tam stála správcová. Nemířil, ale trefil se. Ohromný skandál a bylo po školení o civilní obraně…
Marek C.: A jsi doškolený? Protože třetí světová teoreticky hrozí stále, že…
Jsem! Co jsem nezvládl tady, tak to mi pak „doplnila“ vojna.
Martin S.: U kterého vojska jsi byl?
V Dukle Cheb, ta patřila k motostřelcům. Kasárna byla v bývalém koncentračním táboře. V rohu ještě stála šibenice, nebo se to aspoň říkalo. Byli jsme 1200 metrů od „čáry“, až za námi byli pohraničníci. Mělo to své výhody, lampasáci večer odešli a podle toho to tam pak vypadalo. Sloužil tam neuvěřitelný mix – filozofové spolu s negramoty. A protože jsme byli Dukla, tak jsme celý den měli výcvik a večer za odměnu jsme si mohli jít zaběhat. Za odměnu jsme vyfasovali i cvičení na Spartakiádě. Cvičil jsem vojenskou skladbu na Strahově v první řadě, před prezidentskou tribunou – před Husákem.
Marek C.: Rok?
1975. Ale musím říct, že několik zážitků z téhle akce je naprosto geniálních a žiju z nich dodneška. Skladba začínala tím, že se opálená těla – vojsko řítí na značky za masového řevu „hurá“! Asi v polovině nácviku kdosi přišel na to, že když víc než sto lidí řve místo „hurá“ jiné slovo „k…a”, že to zní stejně (Poznámka: v původním textu bylo sděleno a redakci je známo slovo, které lze při masovém pokřiku zaměnit za původní slovo „hurá“, bez použití teček. K doptání v redakci našeho titulu.). Ta idea infikovala celý stadion. 11 tisíc borců nabíhá před Husáka, včetně elitních jednotek a škol, a všichni řvou „k…a“! To je hrozně důležitý historický fakt, který už si málokdo pamatuje!
To jsme ale zase trochu utekli. Ptal ses, jestli tu byl někdo, kdo dělal zle.
Ta doba byla mnohem komplikovanější, než se to dneska zdá. V Libčicích se vždycky zakládaly kapely, vždycky tu bylo několik kapel. V 60. letech mí spolužáci ze základní školy Ota Petřina a Mirek Šimůnek založili bigbítovou skupinu. Tuším, že tam hrál ještě Míla Novák. A v roce 1966 nebo 67 tahle skupina vystoupila v rámci oslav Prvního máje v Libčicích. U konzumu bylo pódium červeně potažené suknem, kde řečnil nějaký okresní tajemník. Pionýrky pronesly zdravici. Pak vystoupila tahle skupina. Zahrála na kytary a zpívala: „Speedy Gonzales!” a podobné vypalovačky. Nevím, jestli dnes všichni pochopí, jak to v tom roce bylo absurdní.
Martin S.: Proč se vlastně na tyhle roky nevzpomíná veřejně? Nepamatuji si, že by v Libčických novinách…
…protože spousta lidí může mít něco, co nechce přiznat. Navíc by to byly vzpomínky, jak jsme byli mladí. Bez ohledu na dobu jsme si tenkrát prožili svá v zásadě nejpěknější léta. Já vím, zní to blbě, ale šedesátý léta? Semafor, začátek bigbítu, prví ženské, studia… Sám jsem začal vnímat, že je nějaká politická situace, až v lednu, v únoru 1968. Tehdy jsme z hecu, jako takový žertík – poslali do sešitů pro mladou poezii „moderní báseň“. V hodinách latiny jsme si vzali slovník a poskloňovali a načasovali náhodně vybraná slova. Poslali jsme to a… …a ono to vyhrálo cenu. Tak jsme přišli za panem Kabešem, co to měl na starost, a přiznali jsme se. Což jsme následně společně náležitě zapili. Cestou k Národnímu divadlu, pak na Žofín, jsme dopili poslední láhev. Do ní jsme zašpuntovali vzkaz, aby „šli komunisti pryč“ (Poznámka: volně parafrázováno). Hodili jsme to do řeky a pravděpodobně to doplulo do Libčic…
To si vybavuji jako svůj pravděpodobně první záchvěv reflexe politiky. Jinak si nevzpomínám, že by nás nějak trápila.
Martin S.: A na gymnázium jsi chodil do Kralup?
Ano. A byla to dobrá škola, jen to nebylo gymnázium, ale střední všeobecně vzdělávací škola. V rámci výuky jsme museli absolvovat jeden den v týdnu v Kaučuku. Jsem tedy vlastně i vyučený zámečník chemických provozů.
Martin S.: Skočíme v čase – profesní kariéru jsi začal v Zemědělských novinách. Pochopil jsem to dobře?
Do Zemědělek jsem přišel v květnu 1968, vybral jsem si je jako místo své praxe mezi prvním a druhým ročníkem na fakultě. Ještě těsně před vojnou jsem se tam zaměstnal. A vlastně jsem tam od té doby – s krátkým přerušením kvůli vojně – zůstal až do roku 1991/92. Začínal jsem jako poslední elév a skončil jsem tam jako šéfredaktor. Jen mezi tím bylo třiadvacet let. Můj nástupní plat byl 1200 korun, když jsem končil, tak to bylo 3800. To jen, aby si lidé mohli udělat představu…
Martin S.: A pořád jsi měl vazbu na Libčice?
Vlastně ano… Určitě jsem si sem v jistém období jezdil hlavně pro čisté košile. Ale v zásadě jsem stále byl v Libčicích, kromě vojny až do roku 1978 – do ženitby.
Martin S.: A měl jsi možnost sledovat v období 1989-92 přerod libčické společnosti?
Zprostředkovaně, přes otce. A musím říct, že jsem to v té době chápal poměrně negativně. Měl jsem pocit, že se někteří konkrétní lidé nemají právo chovat tak, jak se chovali. Taky jsem byl ve straně. Jak a proč… to je taková klasika. Ale já si to pro sebe zreflektoval. Jinak než si to pro sebe přebralo mnoho jiných. Vyhodnotil jsem si to jako svou vlastní slabost nebo svůj vlastní problém. I když jsem pak v té době měl tisíce nabídek, tak jsem si uložil „pokání“, že se nebudu veřejně angažovat. Že na to nemám nárok. Byli tu lidé, kteří se angažovali, přitom podle mě měli mnohem víc důvodů vystavit sami sobě „stopku“.
Ale znovu říkám, bavíme se tu o komplikované době a situacích. A z dnešního hlediska se to jednoduše posuzuje. Moderním „jakobínům“ vždy říkám: „Hoši, a jste si jisti, jak byste se zachovali v takové situaci?“ Do vojny jsem v podstatě býval rebel, měl jsem styky na disidentské kruhy. Při svých prvních volbách jsem škrtnul celou kandidátku Národní fronty. Jediný jsem šel za plentu a tím pádem nedostal diplom za své první volby. Což, ten bych oželel, ale podle všeho byli všichni ostatní pro kandidátku. Takže jsem byl nahlášený někde výš a třeba na vojně jsem tím pádem měl v papírech zákaz povyšování. Začal a skončil jsem jako vojín. To není nářek, tím jen dokládám, že každý čin měl a má své souvislosti.
Myslím si, že jsem vůči bývalému režimu byl rezistentnější než spoustu jiných… Jenomže si na mě ve třiceti letech vzpomněli a řekli: „Jsi kádrová rezerva.“ Později doplnili: „Nemůžeš dělat krajského zpravodaje, když TAM nejsi.“ Měl jsem dvě děti, a tak jsem to neřešil. Jako spousta jiných.
Časem jsem od toho utekl, začal jsem dělat věci, kde jsem nemusel psát. Buď jsem redigoval, nebo jsem měl na starosti technické záležitosti – zavádění počítačů a podobně.
Abys mi špatně nerozuměl – já se neobhajuji, já jenom vysvětluji, jak to tehdy chodilo. Snažím se vysvětlit, proč si nejsem jistý, kdo z těch lidí, kteří se po 89. roce chovali, jak se chovali, měl máslo na hlavě. Kolik z nich mělo nárok se angažovat.
Martin S.: Ani jeden z nás tu v té době nežil. Líčíš to tak, že začínám mít obavy, jak to v Libčicích probíhalo…
Ono se to v Libčicích spíš zase sešmudlalo, nemyslím, že by se tu děly nějaké šílenosti. Vždyť koho by od čeho odstavovali? To byli jednotlivci, předseda byl z fabriky, tak se tam vrátil. Hrálo se tu na velkou politiku a tak to tu i zůstalo. Hra na velkou politiku v kulisách malého města. To je podle mě tragédie.
Martin S.: S odkazem na článek k 17. listopadu v Libčických novinách (či na městském webu). Je tam seznam jmen a důraz je kladen na „zapamatujte si.“ Proč? Co udělali významného?
Nic.
MS: Ale proč se to tedy tak zdůrazňuje? V čem je ten fetišismus jmen, když se udělala proměna, která byla nutná, ale podle všeho se v Libčicích nestalo nic navíc?
Tady je třeba si uvědomit tehdejší situaci. Dvacet kilometrů od Prahy, městečko s velkou fabrikou a spoustou dělníků. Z podstaty věci tu byla velká setrvačnost. Šlo jen o to, kdo a kdy se bude schopen zorganizovat a prosadit změnu. A to nakonec poměrně pohodlně. Věci se tu děly teprve v momentě, kdy už všude jinde ke změně došlo. Výsledná rezistence byla nízká, proč se namáhat, když už je všechno dané? Na druhou stranu si ti, kteří se v tom angažovali, museli připadat jako velcí hrdinové – proti takové velké přesile… ač jsme si řekli, že de facto nebyla akceschopná. Věci se tu udály bez zvláštních zásluh a úsilí.
Deziluze z režimu byla strašná. Vždyť tomu už nikdo nevěřil, všichni si z toho dělali jen srandu. Ti nejvyšší byli směšní a ti nejnižší byli ještě směšnější. Každý měl tendenci se z toho nějakým způsobem vylhat. Proto si myslím, že ty místní zásluhy nejsou velké. Pod povrchem se mohly dít zajímavé věci. Tak jako všude, i tady zcela jistě existovaly estébácké struktury, které měly tendenci se znovu zapojit, přerodit se v něco nového. To jsem zažil v Zemědělkách způsobem, který byl naprosto šokující. Nevidím důvod, proč by to tady mělo být jinak. Ale nebylo to viditelné, a ani dnes o tom nikdo nebude mluvit. Ne že by to mělo nějaký vliv, ale lidi už to chtějí odložit a nemít s tím nic společného. A jsem přesvědčený, že kdyby se to teď otočilo, tak tady, jako i v celém státě, by bylo všechno do dvou měsíců ve starých kolejích. Možná i horší, než si to dovedeme představit. V tomhle ohledu zase pro změnu o lidech nemám žádné iluze.
MS: Pak následuje období, kdy jsi byl vázán aktivitami spíš v Praze a libčické dění zřejmě nebyl schopen moc pozorovat…
Nebyl, protože jsem tu nebydlel. Taky jsem měl profesi, kariéru, problémy… Vedl jsem „boj“ na jiné úrovni – se Zemědělkami proti ministru Kubátovi. Když jsem pak ze Zemědělek odešel a pracoval pro Ringier, tak jsem byl zase víc ve Švýcarsku než doma. A jezdil jsem sem jen odkládat děti. A tak to bylo až do roku 1997, kdy jsem se sem vrátil zpátky…
Zatím žádné komentáře.
Odpovědět