Tak dlouho si budeme namlouvat, že je vše v pořádku, až se to vymkne jakékoli kontrole. Tak dlouho budou učitelé přehlížet, že dítě ubližuje dítěti, až dítě ublíží učiteli. Protože ubližovat jen spolužákovi nebo spolužačce bude už nesnesitelně lehké, nudné a bezpečné.
Doporučujeme k přečtení názor / komentář Martina Fendrycha: Neskutečné týrání učitelky: Když stát vede mstivý Švejk, šikana se lehce stane normou
(nazory.aktualne.cz, 16. 2. 2016)
Jak vidno, otvírá se další bolavé téma školství.
Může se o tom mluvit i v Libčicích?
Naše děti chodí do kralupské školy, kam během posledních dvanácti měsíců pár dětí z Libčic přešlo. Nemohu hodnotit, jen z doslechu vím, že právě kvůli šikaně zametané pod koberec.
Kralup se to týká přitom zcela stejně. Ano, i tam se šikana vyskytuje. Konkrétně to bylo i v 7. třídě našeho syna.
A co s tím? …no, chvíli to trvalo, …občas výsměšné básně, běžné klučičí půtky, vyvrcholilo to na ŠVP fyzickým násilím na “nejslabším” jedinci, kterého dětský kolektiv vždy velmi rychle identifikuje.
Následovalo jasné postavení se k situaci čelem od třídního učitele, od vedení školy. Sezvání zákonných zástupců ( a nebylo jich málo) na společnou schůzku s pedagogy a s dětskými aktéry. Snaha o rozklíčování spouštěče, jasné vymezení hranic co je a není již běžná klukovina, sepsání zápisů, které museli všichni zúčastnění stvrdit podpisem, rozdání třídních a ředitelských důtek.
Jak jednoduché a přitom složité.
Syn nebyl aktér ani oběť, přesto jsme měli po té zkušenosti doma novou rozpravu o jasném vymezení hranic, a to i v případě správného rozklíčování co je v takovém případě žalobničení a co je v takových případech již zcela nutné předání informací rodičům, učitelům, kamarádům…
Vždycky vše vychází nejdříve z domova.
Článek M. Fendrycha vyjadřuje z velké části i mé názory. Dodala bych jen souhlasně s F. Koukolíkem, že jedním ze spouštěčů patologického chování (jakým je i šikana) je naše tolerance násilného chování ve veřejném prostoru. Sama jsem měla ve své pedagogické praxi zkušenost se šikanou – ve své třídě. Moji deváťáci šikanovali zeměpisáře. Učitel byl starý, vyčerpaný, vůči žákům arogantní, bez přirozené autority, jeho hodiny nezajímavé… Třída silně problémová: jedna trojka a čtyři dvojky z chování, drogy, prostituce, zanedbání povinné péče, sociálka… Asi to nebylo tak drsné, jak to zřejmě bylo ve zmiňovaném případě nešťastné učitelky. Nicméně, kdykoli se k nim otočil zády, častovali ho sprostými výrazy, neuctivými posunky, plivali na něj, zničili mu mapy… Pokud byste chtěli vědět, jak se to vyřešilo, mohu se někdy rozepsat. 🙂 Řešilo se to ale HNED. Škola měla fungujícího výchovného poradce, preventistu, spolupracovala se školním psychologem. Jako třídní učitelka jsem si nechala v této problémové třídě zpracovat pedagogicko – psychologickou poradnou SORAD (což je sociologická ratingová metoda, která zjistí vztahy ve třídě a může tak pomoci učiteli se zorientovat a využívat vnitřní stratifikace skupiny k výchovně vzdělávacím cílům). Pravda, škola, kde jsem působila, byla velká a díky rozsáhlým zkušenostem s výskytem patologických jevů byla na tyto situace připravena. Ale úspěch přeje připraveným, že?
Pokud mohu ostatním rodičům doporučit: zajímejte se o to, zda škola kam chodí Vaše ratolest má vybudované vnitřní mechanismy obrany proti tomuto a jiným patologickým jevům. Jestli na škole OPRAVDU (a ne jen po formální stránce) funguje výchovný poradce, preventista. Jestli je OPRAVDU otevřená rodičům.
PS: Osobně patřím k radikálům – zavedla bych kamery ve třídách a na chodbách. Škola je veřejný prostor – a nevím, proč by školní psycholog, výchovný poradce či ředitel nemohli mít v případě nutnosti přístup k analýze situace – ono by to mohlo mít i preventivní účinek. Nakonec i někteří „učitelé“ by byli nuceni zkorigovat své chování vůči svým žákům.
ad František Koukolík (2010) Mocenská posedlost. Praha: Karolinum.
