Kaleidofón aneb Díky za hudbu!

Subjektivní zpráva o 11. hudebním festivalu Otevřená zahrada v Libčicích nad Vltavou 11. května 2019

Subjektivní: 1. jsem laik, 2. neslyšel jsem úplně všechny interprety, 3. hudba není objektivní kategorie ...

Kaleidoskop je dětské kukátko se zrcadýlky uvnitř a s barevnými skleněnými střípky uvnitř vepředu. Kukátkem se musíme dívat proti světlu. Otáčí se jím a odrazy v zrcadýlcích násobí tvary a světlo zdánlivě bezcenných kousků skla, posbíraných třeba na ulici, do nečekaných barevných, světelných a formálních geometrických kompozic. Dospělý i dítě si připadají, jako by koukali do jiné reality.

Kaleidoskopu (z řeckého kalos – krásný, eidos – forma, scopein – koukat, dívat se, hledět) říkáme česky krasohled. Zaměníme-li za koukat slovo slyšet – protože hudba se týká především sluchu – tedy fonein,  jsme blízko kaleidofonickému zážitku z 11. května v Libčicích. Doplníme-li nevysvětlitelné slovo duše, jsme ještě blíž. Protože hudba se týká slyšení a duše. A doplníme-li, že festival znamená událost a slavnost, jsme doma.

Každý ročník má své téma, letošní: hudba 21. století. No potěš Pán Bůh! říkali někteří. Zda Pán Bůh potěšil – zde odkazuji na Libčické noviny: v červnovém čísle podává Petra Karnetová o festivalu skvělou, poučenou zprávu, kde nezapomíná na nikoho z autorů a interpretů ani sponzorů. Nechci Petru dublovat. Já bych takovou zprávu sepsat neuměl! Spektrální zprávu o kaleidofónu dole na zemi, krásně propojenou s počasím na nebi nahoře.

Barevná sklíčka v dětském kukátku…

…jsou údajně bezcenná. Jejich spojením se objeví jejich nezastupitelná krása a hodnota. Podobně amatérské sbory, z pohledu třeba z … Berlína vlastně málo ceněné,  na libčickém festivalu ve společné kompozici s profesionálními hudebníky a skladateli, „slyšené proti světlu“ proti kterému ve skutečnosti zpívaly – se objevily ve skutečné, společné hodnotě. Nikdo nezná větší kouzlo, než setkání vnitřně zapálených amatérů se skvělými profesionály. Jedni vysoko pozvednutí hudbou samou a nadšením, s kým že to mohou hrát a zpívat, druzí … bacha, ať jejich hudba v nadšení nejde výš než ta naše, musíme ze sebe také vydat to nejlepší!*).

Pro to není lepší příklad než ústřední skladba letošního ročníku Dubnový déšť Beaty Hlavenkové, složená přímo pro festival a připravená v tradiční dílně, tentokrát velmi náročné (kdo se předem noty nenaučil, neměl ani chodit). Skoro jsme „uviděli“, co dělá skutečnou hudbu hudbou. To, jak k ní dirigent Michal Hájek svěřené zpěváky přivedl a pozvedl, bylo možná největším hudebním zážitkem festivalu. Hudba doslova vznikala mezi konečky jeho prstů a sborem, dokázal svoje nitro a své chápaní skladby do toho neuchopitelného  v duších zpěváků zcela přirozeně vnést.

Hudba je živá a zazní v čase – a pak se ztratí.

Tady to bylo skoro hmatatelné. I že právě pro to, co zanikne v čase, právě to dává životu cosi jako smysl, pro to má smysl plýtvat volným časem, zanedbávat leccos atd. Skladba „postavená“ na Reynkově básni byla ale částečně posluchačům skrytá (obecně: současná hudba je nesmírně technicky těžká, ale vyznívá často jako jednoduchá a lehoučká), účastníci dílny z ní měli daleko víc než posluchači. Možná bylo na vině aranžmá, propojení s elektrickým klavírem a hlavně sólovým zpěvem přes mikrofon, které z části překrylo celý sbor. Takový zvuk a aranžmá zná člověk z televize nebo z popových muzikálů. V auditoriu vznikla vážná diskuse: byla to chyba, nebo jen špatně rozumíme současné hudbě, která pracuje i s popem? Nejvíce mikrofon ublížil zpěvu Pavly Fendrichové. Neměla by nejmenší problém uzpívat svá sóla akusticky a kdosi nám, posluchačům, vlastně ukradl ten „vysoký“ skvost hlasu nad sborem, kterého jsme se jen dotkli. Nicméně nic z toho nezmění například životní zážitek z prostřední části, akusticky zvukomalebného deště – kdy začaly padat kapky (prsty), víc kapek, větší kapky (tleskání) až záplavy shůry (dupání). Bylo to strhující, jiné, fascinující. Nic takového jsem ještě neslyšel. Beata Hlavenková.

Později se zdálo, že propojení se skutečnými zvuky z reálného života je pro hudbu 21. století typické (vytí vlků v severské hudbě – Subito, syčení a foukání větru na počátku před stvořením – Scandula, zvuk vodovodních trubek, plechovek, kamínků – Cvrkot, zvuk otevíraného piva – Scandula, aj.). Zdálo se také, že diskutovaný popový zvuk a dojem do současné hudby patří, i když ne vždy.

Nechci nikomu nic upřít, ale festival měl své očekávané i neočekávané vrcholy: soubor Hilaris byl skoro na nejvyšších špičkách – kdyby ho tam v některých momentech pustili Subito. Pro někoho byla vrcholem překvapivá meditativně – písničkářská vrstva festivalu (Klára Vytisková, Mlhou – bez nebo s Chrpami, přídavky B. Hlavenkové). Pro někoho Pláč nad dětmi Jeruzaléma Scanduly, pro někoho Cvrkot. To je a zůstane subjektivní. Pro někoho hrůzostrašný, děsuplný Šiktancův/Vejskalův Tanec smrti soboru Mikrochor. Byl až večer a dětem a slabším povahám nepřístupný – opět odkazuji na Petru Karnetovou a LN. Noční kostel byl až hypnoticky sevřen na pomezí mezi životem a smrtí, protože „Bůh spal …“ – jak zněla až krutá poezie z kazatelny – a smrtelně svůdná smrt obcházela jeviště i auditorium a krev stydla v žilách. A sbor zpíval/recitoval barokně-normalizační báseň jako o život.

Jenže pro někoho mohlo být vrcholem festivalu vystoupení ženského Oktetu s mužským Ch-tdž! Oktet nepřijel, onemocněl. Zaskočení muži na místě a doslova na pódiu zimprovizovali koncert jiný, který se „rozjel“ tak nebývale, že strhnul všechny i je samé k nečekané radosti z hudby a veselí, kdy interpreti sami začali tančit a vyvádět **) a s nimi málem všichni přítomní. Nemám rád, když běloši napodobují černochy a při zpěvu jejich spirituálů se zkoušejí kroutit a tancovat jako oni. Většinou se člověk při tom velice stydí. 11. května 2019 jsem poprvé „slyšel“ bělochy, kteří tančil a odvazovali se po svém a spontánně a bylo to skvělé. Sami interpreti se později divili: prý takto obvykle nezpívají, že to asi vzniklo, protože se od nich nic nečekalo a tím z nich všechno spadlo a Měli velký zážitek.

Hluboká hodnota hudby není jen ve zvuku –

– ale i v řeči, slovech a symbolech, jak je mnohovrstevnatě lidé umí zakódovat, vyjevit, skrýt … a na druhé straně vnímat – ale dále i v mistrovství interpretů i vnímavosti publika, a také i ve vizuální kráse – je to přece také divadlo,  někdy skromné, někdy teatrální – i v kráse interpretek a jejich rób a nástrojů – a někdy i v kráse interpretů. Podstata hudby samotné – a umění není vysvětlitelná jen krásou, jakkoliv vnitřní nebo nepozemskou, jak tvrdilo 19. století. Jeho ideu dvacáté  století svou brutální pravdivostí rozbilo. Proto je moderní hudba někdy až děsivá. 21. století musí pracovat jak s rozbitou krásou, tak s pravdou.

Hluboká hodnota hudby…

…je i ve spojování lidí. V myšlenkách, nadšení, skrytých pokladech, nadějích, i v lásce, spojení i v pracovním úsilí všechno kolem hudby musí být připraveno k jednomu úseku času, ve kterém zazní. Co lidí se připravovalo, vážilo cestu, ukradlo svůj čas druhým! Jedni komponovali, druzí cvičili, třetí šili … co lidí připravovalo hostinu a nádobí, stany a stoly a lavice, finance i trávníky … nebo pódium v kostele nebo domky Toi-Toi!. Někdo to musel držet v mysli a dokonale provést. Festival byl totiž z organizačního pohledu čistě amatérský, jakkoliv vypadá jako součást Pražského jara nebo Colours of Ostrava. Společná vstřícná energie úplně vlastního druhu charakterizuje festival stejně jako ta hudební. Hudebníci se stávali posluchači, aby slyšeli druhé a naopak, a mnozí dále zůstávali v zahradách v nekončících rozhovorech, které by bez Otevřené zahrady nebyly.

Kdo vstoupil otevřenými dveřmi do zahrady, ten to ucítil: společná energie, jakou možná známe, když otevřeme úl. Říká se, že energie v úlu je velmi pozitivní a léčivá a mnozí jí používají terapeuticky. Mezi včelami bývá běžná. Mezi lidmi ne. Je potřeba jmenovat, kdo to všechno vymyslel, měl … měla na mysli a na svědomí a připravila: Kateřina s Lucií a jiné. Jejich chlapi. A pak řada dalších a dalších. Jim všem vzkazuji: bylo ctí se vašeho festivalu účastnit, hodovat a strávit ten čas v Otevřené zahradě, bylo ctí být vašimi hosty, jsme vám vděčni za hudbu, celý ten mirakulózní kaleidophone – i hudbu … tu organizační. A to fakt objektivně. Thank you for the music! ***)


*)     zde volně interpretuji sira Johna E. Gardinera o tom, jak to chodilo v jeho Monteverdi Choiru

**)   při refrénu spirituálu Drive down, Jesus basista vyjel s obrovským pomyslným volantem z řady a zcela přesně a velmi pozorně zase do řady zacouval

***) Abba

 

 

Autoři fotografií: Tomáš Lisý, Vojtěch Juda, Jiří Deml

Jeden komentář

  1. Kateřina Judová napsal:

    Jen bych odpověděla na vážné otázky probírané v auditoriu stran zvuku u Dubnového deště: mikrofon pro sólistku byl použit až po zvukové zkoušce, kde se ukázalo, že to bez ozvučení není možné – to by ze sóla zmizely všechny ty jemné dynamické a barevné odstíny. A až budeme mít v kostele koncertní křídlo, tak si pianisti budou moct přestat vozit elektronická piana 🙂 Jak to zní, když hraje Beata na křídlo, si můžete poslechnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=nVw0Xbi7vxk

Odpovědět na Kateřina Judová

Můžete použít tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>