Bohoušek a Černá hora

Černá hora

O historii našeho libčického hostince Černá hora by se mi lépe psalo, kdybych měl k dispozici brožuru někdejšího řídícího, onehdy mého skorosouseda pana Zeithamela. Popsal v ní údajně vývoj živností a podnikání v naší obci. Mnoho jsem o tomto dílku slyšel, ale nikdy jsem ho neviděl. Začínám tedy výzvou: Máte-li tuto brožuru doma, nebo víte-li o někom, kdo ji má, dejte mi vědět, velmi by mne zajímala.

Ale zpět na Černou horu. Místo je to skutečně legendární, ale kde je původ jeho názvu, to nevím. Může se vztahovat k tzv. “malému Kameníčku”, skále, která se tyčí na jednom z blízkých pozemků. V domě vedle obchodu Nápravníkova bývalo původně řeznictví, jehož majitel zároveň začal provozovat hostinec. K němu přistavěl v zadním dvoře sál.

Hostinec a sál si pronajal někdy kolem roku 1935 pan Bohuslav Plichta. Nájemce, obecně zvaný Bohoušek, byl několik desetiletí typickou postavou Libčic. Živnost provozoval po celou válku, posléze se tu, jak doba chtěla, stal vedoucím. Žil tu se ženou, synem, s nímž jsem hrával házenou, a s mladší dcerou.

Bohoušek měl zvláštní humor a pamětníci dodnes vzpomínají na některé jeho rázovité postupy. Například když přelil panáka s lihovinou, upil hbitě potřebný doušek, aby host dostal přesnou míru. Nikomu to nevadilo – dnešní hygienik by ovšem zaplakal. Bohoušek upíjel často, hovořil hlasitě, občas i něco zapěl. Byl velký, hřmotný, šmajdal a měl malou oční vadu, kvůli které dával velkou hlavu poněkud na stranu a hleděl jaksi úkosem. K hostům se choval tak zdvořile, že to spíš vypadalo jako ironická nadsázka. Když štamgasti přetáhli míru i zavírací hodinu a něco vyvedli, ouřad udělil Bohouškovi trest. Ten se hluboce klaněl říkal: „Děkuji, že jste mi dali pokutu, velmi vám děkuji….“ V pondělí hostinec zavíral, vzal plášť, deštník a aktovku a jel vlakem „na nákupy“. Vracel se ztěžka a pomalu, naštěstí z nádraží na Černou horu není daleko.

Do hostince se vstupovalo z ulice, pak doleva do hlavní místnosti, za kterou byla kuchyň. Nikdy se v ní ale moc nevařilo, spíš se jen podávaly takové ty hospodské lahůdky jako utopence, tlačenka, salám. V kuchyni myslím bývala občas paní Plichtová. V hlavní místnosti byly dřevěné stoly, židle a lavice, ale útulné to moc nebylo. Topilo se v kamnech na uhlí. Pilo se tu pivo a hrály karty.

Zábava na Černé hoře

Potěr hraje na Černé hoře k tanci a poslechu. Poznávám bubeníka pana Šimůnka, pány Gruncla a Proška. Znáte někdo ty veselé opilce dole u stolů?

Zvláštní význam pro obec měl sál za hostincem. Nebyl velký, ale odjakživa se tu pořádaly zábavy. V letech mého mládí tu bývaly pravidelné sobotní čaje, kde hrál proslulý místní orchestr Potěr. Zuřivě se tančilo, popíjelo, také mnoho párů se tu dalo dohromady. Nedospělci do sálu nakukovali okny zezadu “od Bečičků” (nyní ulice U Černé Hory) kam doléhala hudba, ryk zábavy a odér piva i zpocených těl tanečníků. Po výstavbě Dělnického domu se zábavy přesunuly tam – ale už to nebylo ono.

Sál však měl i další využití. Hrálo se zde kdysi prý ochotnické divadlo. Bývaly tu koše pro basketbal. V době, kdy házenkáři hráli I. ligu, půjčovali si sál k tréninkům, když se nedalo být venku na Sokoláku. Postupem času však sál byl čím dál méně využíván. Nakonec tu mělo sklad místní železářství.

Samotná Černá hora zanikla za obskurních okolností. Někdy kolem roku 1985 do zdejší šroubárny přijela parta zahraničních montérů nových lisů, snad z Belgie. Na Černé hoře prý proběhl bujarý mejdan, údajně i za přítomnosti různých dam. Někdo ze zahraničních hostů se měl zmínit při nějaké oficiální příležitosti, že navštívil tedy různé vykřičené podniky po světě, ale úrovně Černé hory žádný z nich nedosáhl ani náhodou. Vypukla dynamitová aféra, jejímž výsledkem bylo politické rozhodnutí Černou horu zavřít a prostory přestavět na byty. Stalo se a tak to je doposud.

Restaurace na Černé Hoře

Takhle znají Černou horu ti, kteří spěchají na vlak Zahradní ulicí. Prázdnou a zchátralou.

Komentářů: 5

  1. Marie Koušová napsal:

    Černá hra a Bohoušek, Hospůdka našeho mládí. Co ta s náma vše prožila. Bohužel brožurku nemám ale púvod jejího názvu vám mohu napsat přesně tak, jak mi vyprávěl Bohoušek. Hostinec koupil a daroval jeho tchán jako svatební dar. A protože jeho maželka pocházela z krkonoš z Černé hory, chtěli se tchánovi zavděčit a manželka si vzít do vnitrozemí kus domova. Takže Plichtovi nebyli nájemci ale majitelé. Hospodu nabídl až když docházelo ke znárodnění a bylo mu přislíbeno že může zůstat jako vedoucí. Ve vašem článku jsem zaznamenala několik nepřesností ale to je nepodstatné.
    Marie Koušová

  2. PeS napsal:

    Dík za doplnění a opravy, které samozřejmě vítám. Psal jsem to “z hlavy”, která už má své mezery….
    Zdravím PeS

  3. Kuťil Gůťa napsal:

    Dobrý den,
    mě by jenom zajímalo kdo je maitelem, nevíte to náhodou někdo ?

    Děkuji

Odpovědět na Kuťil Gůťa

Můžete použít tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>