Před rokem zemřel Ota Petřina, jeden z nejlepších českých rockových kytaristů. Dlouhá léta žil v Libčicích, které se ovšem k němu ne vždy chovaly přátelsky. Mnoho zdejších občanů nemohlo přijmout jeho dlouhé vlasy a styl života. Posměšky, pomluvy, to nebylo nic výjimečného. Po jeho smrti bylo vše jinak. Najednou se k němu všichni hlásili. Psali o něm jako o příteli i tací, kteří ho ani nemohli znát…
Já jsem ho znal od malička, od mateřské školky. Ota, Mirek Šimůnek a já jsme byli nejbližšími kamarády, taková Velká trojka. Vzpomínek je hodně. Například jsem u Petřinů poprvé viděl televizi. Bylo to někdy kolem roku 1960. Dávali tehdy Křižník Potěmkin. S Otou jsme u nich také později sledovali přistání Apolla na Měsíci. A muzika, té bylo v té době spousta. Ale vzpomínám, když jsme ve čtvrté třídě měli hodinu zpěvu, nejfalešnější zpěvák byl pozdější skvělý muzikant Ota… Já jsem muzikálně nenadán. Jinak tomu bylo v případě Oty a Mirka. Proto jsem Mirka Šimůnka požádal aby on na Otu zavzpomínal. Máte-li chuť, přečtěte si, co napsal.

Petr Schönfeld

Otakar

Ota Petřina se jmenoval vlastně Otakar. Narodil se 4. června 1949 v Malých Žernosekách, ale brzy se rodina přestěhovala do Libčic nad Vltavou. Bydleli zde pár metrů od budovy MNV, kde byla také LŠU. Ota chodil na piano, později do hodin kytary, která ho bavila nepoměrně víc než klavír. Od toho často utíkal na fotbalové hřiště. Otův otec byl truhlář a měl rád muziku. Na nic nehrál, ale sbíral desky. Klasickou hudbu, nahrávky Karla Vlacha, Kučerovce, všelicos. Ze syna chtěl mít muzikanta a Ota mu to splnil. Vycházeli spolu bezvadně. Ota vzpomínal: „Táta spíš sledoval, co jsem dělal na hudebce, tedy klasiku. Nikdy mě nepéroval, nenutil, abych cvičil. To jsem nepotřeboval. Občas říkal: tak mi něco zahraj, co ses naučil. Ale ne ty rock and rolly. Ale zase mě od toho neodváděl“. Život však přinesl krutou mezihru. Když bylo Otovi čtrnáct, zůstali s matkou a mladší sestrou sami. Dvaačtyřicetiletý otec zemřel.

Ota vždy říkal, že chce studovat konzervatoř. Když ho nutili, aby podal přihlášku ještě na další školu, odmítl. Hop nebo trop. Přijímačky pak úspěšně zvládl a konzervatoř v letech 1964 – 1970 rovněž.

Semafor a Luxembourg

Od jedenácti let poslouchal písničky ze Semaforu, pak Radio Luxembourg. První hudební skupinu měl ještě na základce: dvě kytary, saxofon. Vokály zpívala děvčata ze třídy. Já jsem v té době hrál na housle, ale chtěl jsem bubnovat a zpívat. Půjčoval jsem si tátův malý bubínek a hráli jsme s Otou v keřích nad fotbalovým hřištěm v Letkách. Hlavně Suchého a Šlitra. Pak jsme sehnali úplný scénář hry semaforského Jonáše a tingl-tangl. To byla tehdy v roce 1962 naprostá bomba. Z desek, které jsme jezdili nakupovat do prodejny Supraphon v Praze v Hybernské ulici, jsme to celé nastudovali a pak předvedli osazenstvu třídy na školním výletě. Třídní učitelka produkci rázně ukončila, obsah dialogů a písní byl prý jen pro dospělé.

Ota nahoře vedle učitelky Frýbortové.

První písnička

Svou první vlastní písničku složil ještě na ZDŠ, ve čtrnácti, pro třídní skupinu. Zkoušeli jsme tehdy v  libčické škole, s laskavým a tichým svolením pana Tybana, obávaného školníka, jinak otce našeho spolužáka. Jednou v neděli, v prázdné škole, jsme kopírovali songy z polské beatové produkce. Ta byla tehdy avantgardní a zpívaná tak nějak po anglicku. Uprostřed zkoušky vletěl do třídy školník Tyban, dva kýble v každé ruce, mlátil jimi o sebe a vyluzoval opičí skřeky. Svérazně napodoboval naše hudební projevy. Pak přišla vystoupení na školních besídkách, ale často jsme muzicírovali venku sami pro sebe, například na Kameníčku. Absurdní bylo vystoupení na oslavách 1. máje 1964 v Libčicích. Naše skupina vystřídala na tribuně oficiální komunistické projevy. Anglický song “Speedy Gonzales” a český “Život je pes” živě přenášel místní rozhlas po celé obci. Skupinky Svazáků v modrých košilích přitom trsaly něco jako rokenrol. Následovalo zkoumání stranickými orgány….

Good Natured Ones

Po ukončení školní docházky jsme založili libčicko-kralupskou skupinu s úžasným jménem Good Natured Ones. Repertoár tvořily hity světově úspěšných kapel šedesátých let. Tehdy ale také složil Ota své první skladby laděné na vlně Mersey soundu a Rhytm and blues. Vystoupení nebylo mnoho, vzpomínám ale rád na libčickou přehlídku skupin v kulturním domě v roce 1965. Většina muzikantů kapely studovala tehdejší SVVŠ v Kralupech, proto jsme  začátkem května téhož roku hráli i na Studentské akademii SVVŠ. V programu je uváděn Ota Petřina jako host – student pražské konzervatoře. Posledním vystoupením skupiny byla účast na velké estrádě nazvané “Na vlnách Vltavy 1965” v kralupském  Kulturním domě.

Ota později čím dál více hrál se spolužáky z konzervatoře v Praze. V roce 1968 se nechal od spolužáka Petra Hejduka (později bubeník Olympiku) přemluvit, aby se stal kytaristou v orchestru divadla Rokoko doprovázející zpěváky Václava Neckáře, Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou . O rok později se orchestr změnil ve známou skupinu Golden Kids.

Ota Petřina v roce 1975

Autor

Ota také občas externě hrával s Tanečním orchestrem Čs. rozhlasu. Velmi brzy se rovněž prosadil jako autor, hlavně pro Václava Neckáře (jmenujme aspoň skladby Nautilus, Patrick, Perla, Tomu, kdo nás má rád, Křižovatky). Někdy Ota k hudbě napsal i text, pro jiné interprety nebo i pro sebe. Po úředním rozpuštění Golden Kids (kvůli zákazu vystupování Marty Kubišové) chvíli hrál v doprovodné kapele Heleny Vondráčkové a v letech 1972-75 vedl Neckářovu doprovodnou skupinu Bacily.

Potom na třináct let zanechal veřejného vystupování a věnoval se autorské, aranžérské a studiové práci. Vedle Neckáře spolupracoval hlavně s Petrou Janů, C&K Vocalem, Lubošem Pospíšilem; v mnohem menším rozsahu také s Karlem Gottem, sourozenci Ulrychovými, Hanou Zagorovou, Olympicem a Katapultem. V letech 1978 a 1983 vydal vlastní sólová alba Super-robot (1978) a Pečeť (1983), na nichž i sám zpíval. Napsal také hudbu ke dvěma celovečerním filmům (Koncert, Smrt talentovaného ševce).

Statenice

Nevídali jsme se poslední dobou nijak často. Ota se v devadesátých letech přestěhoval do Statenic u Prahy, do Libčic prakticky nejezdil. Nepsal nikomu, nerad telefonoval, v posledním období bylo jeho potěchou zvelebovat zahradu a dům. Moje poslední a náhodné setkání s ním bylo v plzeňském hotelu U Salzmannů, kde s kapelou Bacily nocovali. Byli jsme oba překvapeni a očividně rádi že se vidíme. Pořád byla cítit pospolitost a přátelství.

Bohužel dnes už nemohu napsat Otovi dopis, ve kterém bych mu připomněl mnohé, co jsme spolu zažili. Třeba to, jak jsem ho v pubertě lákal ven, ale maminka ho doma zamkla, aby se učil a netoulal. Ota to vyřešil po svém. Z výšky pěti metrů, přímo z římsy okna se odrazil a skočil na chodník. Chvíli kulhal, pak jsme šli k nám, odkud ho pak roztrpčená paní Petřinová hnala domů. Dnes tomu říkám – Otův skok do nebe.

Miroslav Šimůnek