S Jardou Richterem o tom, jak se dělá libčické kino

„Když chceš, aby tu něco fungovalo, tak to prostě někdy musíš dělat ty.”

V Libčicích nad Vltavou, městě s třemi a půl tisíci obyvateli, funguje už několik let malé kino. Organizuje ho skupina několika nadšenců. Peněžně z toho nemají nic, ale protože jim tu něco podobného chybělo, začali tu kino sami provozovat. Zatímco pil bílé víno ze skleničky od hořčice, vyprávěl mi Jaroslav Richter o tom, jak Kino Kotelna vzniklo, jak funguje a co všechno jeho provoz  obnáší.

Jak se to stalo, že máme v Libčicích kino?

Můj kamarád Michal Nehasil tu před pár lety promítal filmy z dokumentárních festivalů Snow Film Fest a Expediční kamera. To byly čistě jednorázové festivaly, ke kterým se může kdokoli připojit a za nějaký poplatek si vybrat filmy, které chce promítat. Takže Michal měl z těch promítání plátno a promítačku a domluvil si jednorázové promítání filmu Divoké historky na koupališti. To byl rok 2015. Zaujalo ho to a řekl si, že by mohl v Libčicích zařídit nějaké pravidelnější kino. A pak další léto promítal pravidelně, to ještě dělal víceméně sám. Promítalo se na koupališti nebo u Základní umělecké školy.

Ty jsi se do toho zapojil kdy?

Už dávno jsem měl takový zálusk – líbila se mi představa, že člověk dělá kino. Ale nevěděl jsem, jak do toho, protože je tam docela velká vstupní investice, musíš mít prostory a tak. Mezitím Michal dělal pořád Snow Film Fest, Expediční kameru. Já mu jednou pomáhal uklízet židle a ptal jsem se, jestli by nechtěl pouštět i jiné filmy, než dokumentární nebo sportovní. Řekl, že jo, že už by to vlastně taky klidně pozměnil. Ale protože už to tady mělo docela tradici, tak to asi nechtěl přerušit. To se promítalo tak různě, kde to šlo, třeba v hospodě na koupališti.

Za provozní náklady

Od roku 2017 funguje kino i přes rok, v prostoru bývalého uhelného mlýna. Je to prostor, který využila k natáčení třeba i soutěž Superstar. Jak se vám povedlo, že promítáte tady?

Letní kino: takhle to bylo na Amy

Letní kino u ZUŠ – rok 2016

Poslední místo, kde se tyhle dokumentární filmy ze Snow Film Festu a Expediční kamery promítaly, byl náš místní architektonický skvost Uhelný mlýn a kotelna. Vlastní ho Andrea a Patrik Hoffmanovi, kteří v bývalém areálu šroubárny vybudovali industriální prostor, ve kterém se toho spoustu děje. V části je galerie a část se pronajímá. My tam promítáme a platíme vlastně jenom za energie. Andrea si totiž všimla, že se v Libčicích objevilo něco jako kino, a nabídla Michalovi, jestli by ty festivaly nechtěl uspořádat právě v Kotelně.

A rovnou se tu promítal i první film mimo rámec dokumentárních festivalů. Měl to být Prezident Blaník, tehdy dost atraktivní titul, na který přišlo spousta lidí. Jenže ten Blaník měl pak nějaké zpoždění, takže se místo toho promítala bezvadná italská komedie Naprostí cizinci. Na tu by jinak přišlo tak deset lidí, ale protože všichni šli na Blaníka, zhlédli místo toho tohle – něco překvapivého, co se jim líbilo. A tam jsme se domluvili s Michalem, že do toho taky vstoupím, dalo se nás dohromady asi pět. A s Andreou Hoffmanovou, která zajišťuje umělecký provoz Uhelného mlýna, jsme se domluvili, že budeme dělat kino pravidelně.

Je to tedy přátelská dohoda mezi vámi a Hoffmanovými, majiteli Uhelného mlýna a kotelny?

No, my jsme se s nimi tehdy vlastně ani moc neznali. Spíš měli Patrik s Andreou pocit, že by chtěli pomoct nějaké aktivitě tady ve městě. Takže poskytli prostor jenom za provozní náklady nám jako místňákům. My se teď i jmenujeme podle toho objektu – Kino Kotelna.

To tedy vyřešilo otázku, kde promítat. Ještě je ale potřeba mít techniku, která je, předpokládám, drahá. Jak jste sehnali tu, aniž byste do ní investovali ze svého?

To je druhá úplně zásadní věc, díky které může kino fungovat. Techniku sdílíme s jiným občanským spolkem, Libčice.net, který se stará o místní internet. Oni tu promítací techniku mají a půjčují ji ostatním občanským spolkům, třeba i ochotníkům.

Kino se pokaždé staví a bourá – přípravy v podzemí Kotelny

Co všechno ještě provoz kina obnáší?

Vybírání filmů, dohoda s distributorem, výlep plakátů, propagace na našich stránkách, na sociálních sítích, zvaní hostů. Ještě rozesíláme pozvánky do okolních obcí. Den před promítáním se sejdeme ve skladu poblíž Kotelny a kino postavíme. Kino se totiž pokaždé staví i bourá. Promítáme jednou za tři týdny v pátek a sobotu, vychází to tak na tři až šest filmů měsíčně.

To všechno děláte v pěti?

Teď se jeden člen nějak odmlčel, takže jsme spíš čtyři. Ale někdo jiný se zas občas objeví, čili to není úplně pevný. Naštěstí věci jako účetnictví nám dělá Libčický občanský spolek, pod kterým fungujeme. To je rozhodně velká úleva.

Nic načerno

Vybavení letního kina

Někdy hrajete docela kuriózní filmy, třeba Voda, krev, rakije a zombie epidemie. Podle čeho filmy do kina vybíráte?

Kino je v podstatě koncipované jako klubové, takže máme nějakou vzájemnou shodu, co hrát nebo nehrát. Nehoníme se úplně po nutně nejkomerčnějších filmech. Filmy co promítáme, musíme hlavně chtít sami vidět. V první řadě se ale vybírá z filmů, které vůbec pustit můžeme. Hodně filmů v distribuci není pro malá kina vůbec dosažitelných, hlavně se to týká komerčně nejatraktivnějších titulů.

Jsou drahé?

Nejsou, ale půjčují se jen ve formátech, které my s naší technikou nejsme schopni přehrát. Půjčujeme jen o distributorů, kteří poskytují filmy ve formátech jako mp4, ty se dají pustit z normálního počítače a promítačky, která nestojí čtvrt milionu. Což naštěstí je většina filmů od distributorů typu Asociace českých filmových klubů nebo Aerofilms. Ti půjčují ty takzvané artové nebo klubové filmy. Pak třeba Bontonfilm nebo Cinemart mají dostupných hodně animáků a pohádek, které částečně provoz kina finančně zajišťují.

Takže vybíráte podle toho, co sami chcete vidět a pak o tom nějak hlasujete?

Na začátku jsme to tak dělali, že jsme se scházeli a o výběru hlasovali. Postupně mě ostatní pověřili, abych dělal výběr já. Ten jim pak pošlu a oni ho můžou připomínkovat, případně mi navrhují svoje tipy, když na něco narazí. Tam ale často bývá ten oříšek s dostupností. Ale ze zásady nepouštíme nic načerno, byť je to tak malé kino, kde by na to asi nikdo nepřišel, ale neděláme to. Všechno máme legálně půjčené.

Vždycky hrajete nějakou pohádku a nějaký titul, který je zrovna populární, teď například budete dávat Banger, dávali jste Šarlatána a podobně. To jsou filmy, na které přijde hodně lidí. Podle čeho vybíráš ty ostatní filmy?

Proto jsme začali promítat v pátek i sobotu, abychom mohli dávat jednak ty známé filmy, a jednak ty, řekněme, okrajovější. Třeba na film z Bosny nebo Íránu ti nepřijde skoro nikdo, i když může být super. Takže z těch známých filmů vybíráme nějaké zajímavější, vyhýbáme se třeba různým českým vztahovým komediím, na které lze jít do kina kamkoli v okolí. A v sobotu to pak doplňujeme něčím v uvozovkách náročnějším. A ty si vybíráme podle sebe – děláme to ve svém volném čase, bez nějakého honoráře, takže dáváme, co nás zaujme.

Dvě hodiny úplně nepřetržitého šoku

Co byl nejdivnější film, který jste hráli?

Myslím, že by většina diváků řekla, že to byl film Janička od režiséra Bruna Dumonta. To byl opravdu pro lidi, kteří vůbec nevěděli, na co jdou, šok.

Kino, to je mimo jiné také společné setkávání

Odradil vám diváky?

To ne, ale byly z těch lidí cítit dvě hodiny úplně nepřetržitého šoku. Ze začátku jsem taky nevěděl, co se děje, ale tak po třičtvrtě hodině jsem se s tím srovnal a pak už jsem se jenom zcela upřímně bavil.

Na co přišlo nejvíc lidí?

Přes léto fungujeme jako letní kino, to mívá větší návštěvnost, ale záleží na titulu. Nejvíc lidí přišlo na Bohemian Rhapsody. To jsme i čekali.

Kolik?

Sto třicet. Hodně taky chodí do kina děti, když dáváme pohádku. Vlastně možná nejvíc lidí přišlo na film Myši patří do nebe, to jsme dokonce museli opakovat, protože už se nám na první promítání nevešli lidi do místnosti. Když se takhle zadaří, tak z výdělku kupujeme nějaké vybavení, třeba lehátka, podsedáky… nebo to schováme do budoucna. Sami z toho nemáme nic.

Lidi se rádi schází. Pokud na to budou mít, tak přijdou.

Bojíš se, že lidi přestanou chodit do kina, protože budou muset šetřit? Přece jenom je to vlastně zbytečný výdaj, film si může každý pustit doma.

Doufám, že chodit budou. Ale bojíme se toho, protože kultura je to první, co omezíš. Na druhou stranu ten lístek stojí 120 korun, což je oproti multiplexu polovina. A skupina, co nám do kina chodí, je vlastně pořád stejná, lidi se rádi schází. Pokud na to budou mít, tak přijdou.

Co máš na dělání kina rád?

Mám rád filmy. Baví mě, když přijdou lidi a líbí se jim to, ale vlastně je zajímavý, když to v nich vyvolá nějakou jinou emoci, pak se třeba zdrží u pivka a povídáme si. Jsme malé městečko, kde když chceš, aby něco fungovalo, tak to prostě musíš dělat ty. Mohli bychom říkat „Mělo by tu bejt kino”, nebo ho dělat. Tak ho děláme.

Rozhovor vznikl jako školní cvičení autorky.

Podvečerní výlep plakátů na příští promítání

Zatím žádné komentáře.

Odpovědět

Můžete použít tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>