K Libčicím ochotnické divadlo vždy patřilo. A už zase patří. Jmenuje se LOĎ a všechno ostatní se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Jak vás napadlo začít s ochotnickým divadlem?

Prvotní impuls přišel na podzim 2013, kdy se dalo dohromady pár nadšenců, kteří se shodli, že je “ochotničení” láká. Protože se zrovna začínaly chystat libčické oslavy sv. Martina, první divadelní zadání bylo jasné. Secvičit pro děti a rodiče na závěr lampiónové cesty světel u Vltavy pověst o sv. Martinovi. Po prvních rozpačitých schůzkách se podařilo sestavit skupinu lidí, která se do toho vrhla doslova po hlavě.

Je pravda, že navazujete na bohatou libčickou ochotnickou minulost?

Ano, je to tak. Zatím sbíráme jen kusé informace z dobového tisku i od samotných libčických pamětníků. Dle jejich vzpomínek existovalo v Libčicích v průběhu 20. století dokonce hned několik ochotnických souborů zároveň – věnovaly se nejen činohře, ale třeba i divadlu loutkovému. Jistě se dnes najdou pamětníci přehlídky ochotnických divadel “Libčický divadelní podzim”, který Libčice hostily v letech 1964 až 1983. Pokud by se kdokoli chtěl o tuto libčickou ochotnickou minulost s námi podělit, budeme rádi!

A jaké tedy nakonec bylo Vaše první vystoupení?

My jsme si naši svatomartinskou premiéru užili, ale nejsme si jisti tím, jak si to užili diváci. Většina z nás neměla s divadlem předchozí zkušenost a hodně věcí vznikalo stylem pokus – omyl. Přestože se zkušená divadelnice a autorka hry, Dita Landová, snažila vnést do příprav hry řád, my jsme to svým „ochotnickým amatérismem“ neulehčovali. A tak se stalo, že první generálku jsme měli až těsně před vlastním vystoupením.

A pocity po představení?

Skvělé. Se závěrečnou oponou a s odeznělou trémou jsme se shodli, že tímto jedním přestavením nechceme skončit. Že nás divadlo baví a chceme v tom pokračovat dál. Ač jsme se předtím moc dobře neznali, během zkoušek se dala dohromady veselá kopa komediantů.

Takže tehdy vznikla LOĎ? Ano, prakticky na místě. Asi pod vlivem atmosféry po Vltavě plujících lodiček z ořechových skořápek, přišla Jana Tahalová s nápadem na jméno. LOĎ – Libčické Ochotnické Divadlo.

A kde vaše LOĎ kotví?

Zpočátku jsme využívali prostory Mateřského centra Malina v Kulturním domě, které jsou však pro větší počet osob, scénu a hlediště zároveň, malé. Naopak velký sál Kulturního domu má nevyhovující akustiku a také by nebylo ekonomické jej přes zimu vytápět kvůli našim zkouškám.

Od podzimu 2014 jsme tedy našli nové příjemné útočiště v sále ZUŠ, které tímto děkujeme! Génius loci tohoto místa je sycen i libčickou ochotnickou historií minulého století, na kterou se zde pokoušíme navázat.

Ovšem je pravdou že nyní, když připravujeme klasickou činohru s poměrně velkým počtem herců a výpravou, je v některých dějstvích hry těžké se i do tohoto prostoru vejít. Ovšem momentálně v Libčicích vhodnější divadelní prostory nejsou… ale to by bylo téma spíše jiný rozhovor, což?

Zmiňujete velkou výpravu. Kde sháníte rekvizity, kostýmy?

Kde se dá. Většinu věcí zatím dáváme dohromady svépomocí. Díky šikovnosti některých členů souboru si zvládáme vyrobit i složitější kulisy a spíchnout nějaký ten doplněk. Větší problém je, kam s nimi. Protože nemáme vlastní prostory, rekvizity, kostýmy i kulisy se nám všem kupí doma. Zakopáváme o ně denně, alespoň s námi divadlo skutečně žije!

Vraťme se nyní k řádce divadelních počinů, které již máte za sebou.

Hned po svatém Martinu jsme se vrhli na masopustní hru „O Libčické kobyle“. A to rovnou z autorského pera naší členky Julie Menšík Čákiové. Kobylu jsme s úspěchem hráli už dvakrát. Při tom jsme si ověřili, že jsme schopni se naučit text a něco zahrát i zazpívat k pobavení obecenstva.

Protože většina z nás má malé děti, bylo od začátku směřování k vděčným malým divákům přirozené. Není tedy divu, že další vystoupení byla dětská klasika „Pejsek a Kočička“. Z původního jednoho představení v knihovně nakonec byly ještě další dvě ve školce.

Následovala téměř hororová stínohra „Honzík Nebojsa“ na strašidelném přespávání dětí ve školní družině. Vylétávání kusů čertovského těla komínem z pece přivedlo dětské diváky do varu. Dodnes jsme se raději neptali, jak po tomto úvodu pokračovalo uspávání rozdováděných dětí.

A samozřejmě na sv. Martina 2014 jsme si naše “zakládající představení” s chutí zopakovali a snad i trochu opět vylepšili. Shovívavým divákům slibujeme, že na zdokonalování našich ochotnických dovedností pilně a “ochotně” pracujeme.

A nezazářili jste “hvězdně” ještě někde?

Málem bychom zapomněli na naši předvánoční hru “o Vánoční hvězdě” (mimochodem další autorskou hru Julie). Protože se do evangelického kostela vešel jen omezený počet diváků a představení se líbilo, rádi jej v adventním čase opět zopakujeme.

Zmínili jste připravovanou činohru. Nemůžete aspoň naznačit, co chystáte?

Je to tak trochu veřejné tajemství, ale již od loňského června zvesela chystáme komedii, ruskou klasiku. Hru jsme vybírali s ohledem na nové posily LOĎe, které ustálily náš aktuální počet na 11 LOĎníků, pravidelně se scházejících každý středeční večer. Velkou oporou při finišování příprav celé hry je pro nás naše nová, ochotnicky zkušená, režisérka Katka Kapounová.

Podkolatov. – Žvanikin. – Onučkin. – Nenažraný. – Starikov.  Rusko je země veliká, lidí je tam hodně, „jména mají kolikrát tak zvrhlý, že když ho uslyšíš, hned si vodplivneš a ještě se pokřižuješ“. Možná několik postav ze hry a krátký citát znalcům napoví.

My občas také nápovědu potřebujeme. Pro některé z nás je problém zapamatovat si celé jméno své postavy, natožpak kompletní dialogy. Vzali jsme si velké sousto, ale statečně bojujeme. A protože jsme si odvážně stanovili pevné předprázdninové datum naší premiéry, brzy rádi pozveme všechny libčické divadelní nadšence. Tedy popravdě, den premiéry nám byl trochu „shůry dán“ – potřebujeme se trefit mezi termíny porodů dvou ochotnic. Toť napínavé zpestření našich příprav!

A co bude pro premiéře?

Oslava, druhý porod a snad po čase i další hra, ale to už hodně předbíháme. Rádi uvítáme případné nové ochotníky na naši LOĎní palubu. Musíme také vyřešit zázemí a najít prostor pro náš, stále se rozrůstající, divadelní fundus. Samozřejmě nezanevřeme ani na malé libčické diváky, přestože cenu Thalie za „Pejska a Kočičku“ už asi nedostaneme. Do Národního Divadla se zkrátka musíme vetřít s jinou hrou … že by na kritiky zapůsobila ruská klasika v našem podání???