Časopis INTRO: Kotelna Libčice nad Vltavou


 

Psal se rok 1872, když nedaleko hlavního města, v Libčicích nad Vltavou, vznikla šroubárna. Vyráběla spojovací součásti za tepla a za studena a s přibývajícími lety zaujímala velmi významné místo v regionu. Postupně prošla nejen obdobím světových válek, ale rovněž zestátněním, nepodařenou privatizací, konkurzem i tisíciletou povodní, která areál zasáhla v roce 2002.

Rekonstrukce kotelny

V období největšího rozmachu, po roce 1948, zaměstnávala šroubárna přes 1 000 pracovníků a vyvážela tisíce tun svých výrobků do celé Evropy. Po privatizaci se počty zaměstnanců začaly snižovat a po povodních jich zbylo přibližně 100. V letech 2008-2009 došlo k výraznému poklesu výroby a počet zaměstnanců byl snížen ještě na polovinu.

Místo o rozloze 17 ha, kde dříve po odhoukání konce směny proudily zástupy lidí, pustlo a tehdejší zastupitelé města si s ním nevěděli rady. Když se objevil investor, oslovili architekta Patrika Hoffmana, zda by posoudil, jestli má taková investice smysl. Tomu se líbila nejen dobrá dostupnost Prahy, ale i umístění u Vltavy a vlakového nádraží. Navíc oproti výstavbě na zelené louce měl areál velmi silnou historii, hotovou infrastrukturu a úžasný přírodní kontext. Byl sice zanedbaný a opuštěný, ale skýtal obrovský potenciál.

Bohužel se tenkrát investor s majitelem nedohodli, přišla ekonomická krize, a tak začal Patrik Hoffman drobnou iniciací v podobě rekonstrukce Uhelného mlýnu sám. Dnes v areálu rekonstruuje i kotelnu a popelové silo, a protože hlavním materiálem, který je zde historicky použit, je cihla (téma třetího vydání časopisu INTRO), vydal jsem se Libčic nad Vltavou osobně.

Areál Šroubárny Libčice

Moje první kroky vedly do Uhelného mlýna, jenž byl kdysi součástí kotelny, stojící jen o kousek dál. Do 50. let se tu mlelo uhlí na uhelný prach. Když budova přestala tuto funkci plnit, byla doplněna o ocelovou konstrukci, nastavena o podlaží a stala se skladem kancelářského vybavení. Dnes je s minimálními zásahy revitalizována a nachází se zde ateliér Patrika Hoffmana, showroom GUBI a galerie současného umění ARTO. To vše zastřešuje společnost UM – Uhelný Mlýn. Rekonstrukcí Uhelného mlýna chtěl architekt dát impuls k oživení areálu. Když ji však provedl, velmi brzy mu došlo, že pokud vše zůstane jen u mlýna, je to špatně. Uvědomil si, jak důležité je mít pod kontrolou nejen samotnou stavbu, ale i bezprostřední okolí. Mít jistotu, že sem nepřijde někdo, kdo tu to celé zkazí.

Vstupujeme do kotelny

„Kotelna má svoji historii a skládá se ze dvou vývojových fází – ze dvou budov. Ta první, starší je z roku 1880 a ta novější je odrazem rozvoje šroubárny a drátovny. V roce 1921 byl na komín přistavěn vodojem a v roce 1928 zjistili, že jim stávající kotelna nestačí, a tak k ní přistavěli novou, větší a se dvěma kotli,“ popisuje architekt.

Vždy, když sem přišel, bylo mu dobře. A i když dovnitř pršelo, věděl, že by byla ohromná škoda nechat stavbu zničit. Podlaha byla zarostlá plevelem a válely se tu přepravky se šrouby. Na fasádě je ještě dnes vidět, že tu bylo klasické průčelí a že sem větší kotelnu přistavěli. O kousek dál jsou otvory v podlaze, kterými lze spatřit kouřovody vedoucích zpod budovy až do komína. S kouřovody architekti záměrně pracují a hodlají je zakrýt pouze sklem, aby byly vidět.

„A víte co? Já vás vezmu do komína,“ rozhodl se architekt a nasměroval naše kroky zpět do staré budovy, ze které vede schodiště do suterénu. Když s revitalizací začínali, o tomhle sklepě vlastně ani nevěděli. Neměli pořádnou dokumentaci, jen její fragmenty, a celé patro bylo zasypáno. „Postupně jsme ten bordel začali ručně vynášet a zjišťovat, jak obrovský prostor tady je. V jednu chvíli nás přesvědčoval dokonce i stavitel, abychom to nechali zasypané, protože to bude strašně drahý,“ vzpomíná Patrik Hoffman. Krátce potom ale naštěstí objevili původní zazděný otvor v zadní části suterénu, kam mohli instalovat dopravník. Venku tak začaly vznikat první hromady suti, které nakonec naplnily přibližně 100 nákladních tater.

Když se tu člověk rozhlédne, zjistí, že všechny konstrukce jsou vlastně původní. Vede tu litinová trubka přes sto let stará, kterou stále teče užitková voda k vodojemu. V rohu je výtahová šachta, kterou dělníci tahali popel z kotlů, dokud nepřešli na dopravníkový způsob vyvážení popele. A je tu i oblast výsypky.

Konečně se dostáváme ke komínu. V době, kdy byl vystavěn, zde vládla rodina Fischerů, která v Libčicích vlastnila cihelnu a kromě toho, že vyráběla cihly, postavila i více než 1 000 továrenských komínů po celé České republice, respektive Československu.

„Tady aplikovali i první patent, kdy na stávající komín dodatečně postavili zásobník vody,“ popisuje stavbu Patrik Hoffman, zatímco vstupujeme do kouřovodů, u kterých jsou vidět krásné detaily cihelné skladby. Je zde i slepá ulička s 8 otvory, které kdysi sloužily buď jako kouřovody, nebo jimi byl odebírán popel. Následně vystupujeme zpátky po schodech a procházíme starou budovou, kde by měla být v budoucnu restaurace.

Pozn. redakce: Příští čtvrtek 26. října máte možnost do nově zrekonstruované Kotelny nahlédnout. Budova bude slavnostně otevřena. A začíná se v 17 hod. Spolu se slavnostním otevřením budovy proběhne i vernisáž výstavy Gwéna Morice „Rozbal obal“. V neděli 2. prosince se pak můžete těšit na promítání adrenalinových filmů v rámci festivalu Snow Film Fest a večer na koncert slovenské zpěvačky Katarzie. Obojí proběhne v  působivých prostorech sklepení Kotelny.


Text převzat s laskavým svolením autora z časopisu INTRO. Fotografie před rekonstrukcí, zajímavé detaily či řezy a pokračování článku v podobě rozhovoru s Patrikem Hoffmanem, naleznete ve třetím vydání.  

Jeden komentář

  1. Tereza Nehasilová napsal:

    Pro fanoušky Kotelny ještě jedno čerstvé video: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1097206490-udalosti-v-kulture/217411000121105/

Odpovědět

Můžete použít tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>