Libčické vzpomínky pana Josefa Budila

Naše rodina se přistěhovala do Libčic v září 2014. Ve velmi nadneseném slova smyslu by se však mohlo napsat, že se naše rodina do Libčic vrátila. I když domku, který jsme následně koupili, si jako první všimla moje žena, tak v Libčicích – Letkách se narodil můj táta. Jak se dočteme níže, o narození v Letkách šlo doslova: při překotném porodu přišel na svět v obývacím pokoji vily, kde měla rodina mého dědečka Jirsy a pradědečka Budila pronajatý byt.

Můj pradědeček Josef Budil, synovec známého herce a divadelníka Vendelína Budila, se narodil v červenci 1895. Za ženu si vzal Růženu Maršíkovou z Hluboké nad Vltavou, čím naši rodinu odsoudil k dosavadnímu spojení s touto řekou (již pátá generace naší rodiny žije u Vltavy: praděda se přestěhoval z Libčic do Prahy, táta z Prahy na Hlubokou a já přes Prahu zpět do Libčic). Praděda zemřel několik málo let po mém narození a nepamatuji si na něj. Prababičku si naopak pamatuji dobře, žila do mých deseti let společně s mými prarodiči. Oba by asi potěšilo a pradědeček by se asi i ironicky usmál, kdyby viděli, že jsme se vrátili tam, kde oni žili třicet let.

Praděda Budil pracoval u firmy Čeněk a Reichel, která se v roce 1940 přestěhovala do Libčic. Firma o rok později ukončila činnost a Josef Budil byl zaměstnán – libčický čtenář může hádat kde – ano, ve šroubárně. Budilovi měli syna Josefa a dceru Růženu (na jména asi moc nápadití nebyli), kteří v Libčicích dospívali. Josef ml. si vzal libčickou, resp. chýnovskou slečnu Ludmilu Bílkovou, jejíž rodina se z Libčic odstěhovala v roce 1959. Růžena ml. si vzala „Pražáka“ Františka Jirsu a v Libčicích se jim narodili dva synové, můj strýc František, který zde ještě stihl vychodit dva ročníky školy, a můj táta Tomáš. Rodina se v roce 1961 přestěhovala do Prahy. Josef Budil st. se s manželkou odstěhoval z Libčic do Prahy ke své dceři v roce 1970. V Libčicích tak strávil třicet let života.

V důchodu se Josef Budil rozhodl sepsat vzpomínky. Z nich jsme pro čtenáře Libčických křižovatek vybrali několik momentů týkajících se Libčic. Jde o vzpomínky, nikoli podrobné deníkové záznamy (výjimkou je doba konce války, kdy si Josef Budil i jeho žena vedli deník). Jsou to vzpomínky středostavovského člověka, který je relativně dobře situován a ve stáří se ohlíží za svým „běžným“ životem od první republiky přes druhou světovou válku a nástup komunistické totality až po dutě šedou normalizaci. Josef Budil zemřel v Praze v roce 1981.

Výběr textu citlivě provedl z naprosté většiny Petr Schönfeld, kterému patří můj dík. V textu jsme upravovali pouze zjevné gramatické chyby či překlepy (vzpomínky byly totiž nejprve přepsány z rukopisu) a anonymizovali jsme ty pasáže, kde nám identifikace osob připadala nepatřičná.

Výběr ze vzpomínek pana Josefa Budila (1895-1981)

1940

Rok 1940 byl velmi důležitý pro náš rodinný život. Do Libčic se odstěhovala firma Čapek a Reichel, a protože manželka opět nechtěla, abych dojížděl, odstěhovali jsme se do Libčic i my. O přemístění firmy Č. a R. bylo rozhodnuto již v roce 1939 a také ten rok začalo stěhování. Hledal jsem tam byt a našel v novostavbě v Letkách. Byla to velmi pěkná vila ve slohu horských vil, s dřevěnou verandou a dřevěnými okenicemi. Vilu navrhoval známý architekt Lev Krča, který později bohužel na konci války zahynul. Vilu stavěl stavitel ing. Fišer, spolumajitel cihelen Bratři Fišerové Letky, kteří vyráběli výborné cihly pro stavbu komínů a také komíny stavěli. Vilu stavěl pro svou sestru paní Antonii Kučerovou, vdovu po podplukovníku. Dohodli jsme se a já se přestěhoval 9. září. Nájemné bylo smluveno na 5.000 Kč ročně, nejvyšší nájemné v Libčicích. Stěhovala nás firma Holan, a to 9. září za Kč 950,-.

Byt byl velmi pěkný, rozsáhlá jídelna rozměru 6,50 x 4,00 s výklenkem 2,50 x 2,50 a verandou. Z verandy byl krásný pohled do kraje. Strop jídelny tvořily dřevěné ozdobené trámy hnědě napuštěné. Ložnice rozměru 5,90 x 3,30, kuchyň, koupelna, WC, komora, pěkná hala. Tehdy jsem netušil, že tam budu bydlet 30 let do roku 1970.

S paní domácí jsme vycházeli dobře, až velmi dobře. V pozdějších letech jí chodila manželka nakoupit. Když jsem poprvé vilu Růžence ukazoval, tak byla trochu překvapená, protože v podlaze byla ještě veliká díra a leccos nebylo doděláno.

Vila byla postavená na vršku, což bylo hezké pro vyhlídku, méně hezké pro nákup a donášku uhlí. Uhlí se muselo nosit ručně přes hodně schodů a ještě kousek k okénku. Pro běžné potraviny se chodilo do Letek ke kupci a pro mléko, k řezníkovi, na poštu apod. se muselo do Libčic, tj. asi ½ hodiny cesty, do biografu ¾ hodiny. Do závodu mi to trvalo ½ hodiny. Zastávka dráhy byla dole v Letkách, asi za 15 minut, stanice v Libčicích byla dosažitelná na ½ hodiny, kostel ¾ hodiny.

Růženka zařídila byt jako obvykle s velkým vkusem. Jídelna měla směrem k řece dveře na verandu a 2 velká okna. Nad okny byly zavěšeny záclony na leštěné tyči co 6 m dlouhé, po celé délce oken. V rohu byl klavír. Ve stěně směrem ku Praze bylo menší okno a ve výklenku další 2 okna nižší. Ve výklenku byla naše knihovna, uspořádaná do rohu. Vprostřed pokoje byl kulatý stůl, 4 trubkové židle a volně stály 2 trubková křesla. Na volné stěně proti klavíru byl zavěšen velký obraz od Nováka – Tání na horách, pod ním gauč. Ve stěně mezi jídelnou a kuchyní bylo komůrkové topení, v Letkách pověstné jako něco nového. Byl to výklenek, ve kterém stála kachlová kamna, která měla vytopit pokoj i kuchyň. Kamna byla velice krásná, ale jejich chybou bylo, že netopila. Brzy jsme nechali výklenek zazdít na ¼ cihly, kamna vystěhovali a koupili tzv. klubky, které rozsáhlou jídelnu dost dobře vytopily.

Vrátíme se na začátek roku 1940. Děti chodily do školy. Pepa do sexty reálky, Růženka do primy gymnázia Krásnohorská. Škola se jí docela líbila. Do školy chodily v lednu, v únoru většinou nechodily, byly velké zimy, mrzlo, s uhlím se šetřilo, děti byly většinou doma a chodily si pro úkoly. V únoru chodila Růženka ke Zdeňkovi, provedl jí resekci, velmi bolestivou operaci. Byla pak překvapená účtem – platila 800,- Kč. V květnu jsme koupili Růžence dceři tenisovou raketu, Pepa ji měl po mně. Našli si partu známých a chodili pilně na tenis a výborně s bavili. V červenci jsme si nechali předělat pohovku z ložnice a čalouník Krýzl-Berger ji předělal výborně na jednoduchý gauč. Stálo to 1.125,-Kč. Také jsme si koupili koberec, červenohnědý běhoun, za Kč 600,-. Manželka litovala později, že jsme si nekoupili červený kokosový, ale i ten obyčejný vydržel alespoň zčásti dodneška. Byl nejdříve položen v jídelně.

V červenci odjela rodina na Hlubokou. Pepa se dal zapsat jako dělník ve velkostatku na hrabání a sklízení sena za 1,70 Kč na hodinu. Pracoval na Podskalské louce, později jezdil na kole do Vondrova. Bylo to nutné, aby pracoval doma a nemusel jet do Reichu, jako bohužel ročník 1924.

Já jsem měl s dovolenou potíže, dílna se stěhovala do Libčic a bylo s tím hodně práce a ing. Reichel mi nerad dával dovolenou. Růže se stýskalo, chtěla za mnou přijet, ale přišla jí do toho návštěva Hrabětů, a tak nemohla. Nakonec jsem se na tu dovolenou na jeden nebo dva týdny dostal během července a srpna. V září jsme se pak stěhovali (9. 9.) – stěhovala nás firma Holan za 1.134 Kč + 100 Kč stěhovákům. Růženka ml. jezdila do Prahy do Krásnohorské, Pepa do reálky. Paní domácí jsem zaplatil nájemné 417 Kč za září (spočítáno přesně na den) a 1.250 Kč za 4. čtvrtletí.

1941

Pro rodinu je důležité, že Pepa dělal maturitu a také datum 31. 8. 1941. Bylo rozhodnuto tímto dnem likvidovat firmu Čapek a Reichel a já byl přijat do Šroubáren Libčice jako tovární asistent ing. Egermajera. Ing. Reichel vystoupil a přešel k jiné firmě, myslím, že Továrny na izolační trubky. Já jsem tím dostal pevnou hospodářskou základnu u velkého závodu. Rozdíly závodů ukazuje dobře počet dělníků. U firmy Schulz bylo asi 150 dělníků, u Č. a R. asi 20 a ve Šroubárně 1.500. Byl jsem přidělen do tažírny tyčí a drátů a líbilo se mi tam. Také ovšem zajištěná měsíční gáže.

Do bytu jsme museli opatřit zatemnění, což bylo hlavně v jídelně dosti obtížné, bylo tam 6 oken. Nechal jsem si dělat trámy u truhláře pana Hrzka, což stálo asi 250,- Kč. Pomalu jsme se seznamovali se svým okolím. Nejbližší krámek byl obchod paní Šimůnkové. V krámku jí pomáhal její manžel. Měli dva chlapce. Vedle ve vile bydlel Dr. Bělohradský, lékař, penzista, s paní a starou služebnou. Dr. Bělohradský byl prý velmi zámožný, ale také velmi šetrný. Byl majitelem vily a velké zahrady. Sousední zahradu měl obchodník s bramborami, který tam ale nebydlel.

Když jsme šli dolů na zastávku, přišli jsme na takové malé náměstíčko, náves, kde byl malý rybníček, hodně zanedbaný, kde se proháněly husy a kachny. Později se zasypal. Kolem něho byly postaveny různé statky. Např. tam bydlel sedlák pan Nejedlý, měl syna Frantíka, který kamarádil s naším Pepou. V jednom statku bydlel Dr. Válek, stavitel, trochu podivín. Prý dělal pro Fišery statické výpočty komínů a s oblibou to počítal na kusu papíru, třeba na pytlíku. Byl to takový podivný starý pán, vousatý. Po roce 1948 špatně dopadnul, majetek mu vzali, neměl žádné příjmy a zemřel v chudobě. Dole u zastávky byl hostinec. Vedle něho statek pana Šimůnka. Byl vystaven zvláštním způsobem, jako mnohé statky v Letkách. V dolejších místnostech stavení byly chlévy a nad nimi obytné místnosti. K těmto Šimůnkům sedlákům chodili jsme jeden čas pro mléko. Pan Šimůnek byl již tehdy starý pán.

Okolí Letek je zajímavé a místy i romantické. Řeka Vltava si během tisíciletí vyhloubila své koryto ve skále. Na levém břehu jsou to Moráňské skály, zalesněné různými křovinami. Jsou místy příkré. Když jsme se přistěhovali, tak jsme jednou se pokusili vylézti nahoru. Cesta nahoru nebyla žádná, jen zpočátku malá pěšinka. Statečně jsme stoupali nahoru, naštěstí bez dětí, výš a výš. Skály byly čím dál sráznější a méně zarostlé. Téměř nahoře kolem nás poletovali divoce ptáci – drobnější dravci, které jsme vyrušili. Začalo nám být ouzko a snažili jsme se sejít dolů. Dobře jsme se nemohli obrátit. Tak v nouzi jsme se zuli a pak pomalu jsme se dali na ústup. Vícekrát jsme se o takový výstup nepokusili. Později jsem objevil pěšinku, která se táhla po úbočí skal až nahoru. Jinak bylo možno jíti cestičkou vedoucí na okraji těchto Moráňských skal s krásným pohledem na vltavské údolí, na Levý Hradec, Roztoky, až k Praze – Bohnice apod.

Levý Hradec, sídlo prvních přemyslovských knížat (historicky doložen je kníže Bořivoj) s kostelem sv. Klimenta, byl cílem jednoho z našich výletů na jaře v roce 1941. Jiný větší výlet byla Odolena Voda s památným kostelíkem od Dientzenhofera, která je na pravém břehu Vltavy a kam jsme šli přes Vodochody.

Kratší vycházky byly k řece Vltavě nebo přívozem na pravý břeh do lesíků zvaných „V močidlech“. Nebo do Větrušic také na pravém břehu, na které jsme se dívali z verandy. Jiná vycházka byla třešňovou alejí na rozcestí a do Turska nebo do chýnovského háje. Také sama cesta z Letek do Libčic byla docela hezká, zvláště na jaře. Podél silnice nad cihelnou rostly ořechy. Na podzim si je dělníci z cihelny sráželi.

Výňatky z deníku z roku 1945

29. 4. – prý byl chycen Mussolini s celým štábem a oběšen. Američani dobyli Mnichov. Přes Libčice jel vlak s francouzskými zajatci, ministři, starostové, kněží, spisovatelé. Volali nám slávu, podepisovali se.

30. 4. – v Kralupech zastavil vlak, 6-7.000 uvězněných, prý 14 dní nejedli. Libčice přivezly jídlo. Němci je tlučou pažbami a kteří chtěli prchnout zastřelili. Pak přijeli do Roztok. Přijíždějí další transporty hladových. Říká se, že konec může být každou hodinu a že Hitler zahynul. Ředitel Kletetschka prohlásil, že se stydí, že je Němec. Padla Moravská Ostrava.

6. 5. – v Praze se bojuje. Praha stále volá zoufale o pomoc, česky, rusky, anglicky. Prý jde na pomoc generál Vlasov. Ráno v 8.30 obsadili Američani Plzeň. Večer všude rudá záře od ohňů. Němci rozbíjejí letadly klecanské letiště. Pepa měl hlídku na nádraží. Čeká se útok SS-manů z Dolu u Libčic.

7. 5. – z Prahy stále dělové rány. Němci bombardují Prahu. Angličani zabrali Beroun, Zdice, Písek, Strakonice. Praha má málo munice a zoufale volá o pomoc. Velitel Prahy Schröder podepsal kapitulaci, ale Němci bojují dále. Veliké rozčilení, nevaří se a nejí. Zdejší Němci a kolaboranti zajati a vězněni ve škole. Němky lidi ostříhali. Zdejší komisař Röhlich musí nosit utopené německé vojáky z řeky a pohřbívat.

8. 5. – v noci měl náš Pepa hlídku. Ve 3 hodiny ráno se ozvala rána a objevila se taková záře, že jsme mysleli, že hoříme. Blízko naší vily byla na silnici postavená barikáda a ta hlídána. Zbloudilá německá kolona vystřelila světlici (raketu). Člen hlídky, chlapec Jirka Doležal, se neudržel a do Němců střelil a snad 2 zabil a 3 těžce zranil. Němci stříleli také a Jirkovi prostřelili plíce. Jakýsi pan Novák z obecního úřadu začal volat „nestřílet“ a začal jednat s Němci. Řekl jim, že jeli špatně a že musí obrátit a jet na rozcestí u křížku a pak na Kralupy. Je slyšet dělová střelba z Prahy i práskání pušek ze všech stran. V 21 hodin 30 minut jsme se dozvěděli, že válka skončila a Němci podepsali úplnou kapitulaci.

9. 5. – velká radost, že Němci podepsali, ale nikdo jim nevěří. Je nám úzko. V noci slyšela mamka za řekou na silnici nepřetržitý hluk, jako když někdo tahá řetězy. Měl jsem tu noc hlídku v továrně a přišel jsem domů hlásit, že první ruský tank projel ve 2 hodiny v noci Veltrusy a další ohromné množství tanků se valí směrem na Prahu. Ráno ještě kanonáda, ale pak jen radost. Rudá armáda maršála Koněva je v Praze.

10. 5. – dnes ve 4 hodiny odpoledne přijela naše československá vláda v čele s předsedou Dr. Zdeňkem Fierlingerem na Hrad, který zůstal nepoškozen. Pouze Míčovna v Královské zahradě byla zničena. V Praze se dosud střílí – rozzuření esesáci ostřelují z půd a různých úkrytů. Bývalý ministr Moravec byl zastřelen, také K. H. Franka dopadli. Praha slaví příjezd Rudé armády. Také v Libčicích se střílí. Lidé chytají Němce skrývající se na skalách a kulky hvízdají ve dne i noci, také kolem naší vily.

11. 5. – jel jsem za Mařenkou, je zdráva i s Milečkem a také u Zdeňka vše v pořádku. Staroměstská radnice vypálena. Všichni nadšeně zdraví ruské vojáky. Také je vítáme v Libčicích, děti jim dávají květiny a oni je vozí po Libčicích. Pepa má hlídku 24 hodin. Prý byly osvobozeny Budějovice. Do Libčic přijde prý 2.600 Rusů. Naše děti jsou nadšeny a jdou hlásit, že přijmeme na byt jednoho důstojníka. Němci ještě napadli Mělník a střílí se tam. Ředitele Kletetschku pustili na svobodu. Všichni Němci z Libčic se musí vystěhovat.

14. 5. – dnes zahájení práce v továrně. Mluvil s. Kopáč, že bude zvolen revoluční výbor. Stále připlouvají mrtvoly Němců.

15. 5. – sudetský problém – co s Němcema

16. 5. – v továrně se nepracovalo, lidi jeli do Prahy vítat pana prezidenta Beneše. Také Pepa jel, s Františkem Nejedlým.

18. 5. – přijel ruský důstojník ubytovatel, dal k paní domácí krejčího. Půjčili jsme mu šicí stroj.

19. 5. – přichází sto ruských vojáků, mají v obci odvšivovací stanici. Zákaz dávat Rusům alkohol. V sokolovně uspořádali hudební zábavu. Velmi pěkné. Byli jsme na procházce u háje, také tam vojáci táboří a vaří si. Velmi pěkná podívaná. Nás navštěvuje „partnoj“ Griša a jiní, Jožka, Saška, Voloďa. Manželka jim občas upeče buchty, když dají mouku. Růženka zděšená, jak vypadají Kralupy. Pepa se přihlásil na techniku. Rusové vyměňují za jídlo koně, kolo, šaty, látky. Také přišli k nám neznámí vojáčci, chtěli kořalku a hned šli. Najednou jsem zjistil, že také zmizely mé kapesní hodinky Merado. V Terezíně umřel na tyf Rudolfek Budák, můj kamarád, a pan Holub (otec Věrušky Holubů), úředník ze skladu. 27. 5. byla po sedmi letech Libuše a 31. 5. se slavilo po letech Boží Tělo.

1. 6. až 15. 6. – v Libčicích zatčeni vlajkaři. Oběsil se stavitel pan Dort, otec dvou dětí, ze strachu, že bude souzen. Také prezident Čes. akademie Josef Šusta se zabil skokem do Vltavy z obavy, že bude obviněn ze spolupráce s Němci. Řečníci ho všichni chválili. V Praze vyznamenáni maršálové Koněv, Malinovský, Rybalkov. Kupujeme koňské maso 1 kg – 5 Kč, ale dlouho se musí čekat. Markům se vrátil syn z koncentráku, druhý je zavřen jako vlajkař. Mám vyrážku, natírám se bílým pudrem.

10. 6. – výročí, 3 roky, zničení Lidic, sešlo se 200.000 lidí. Manželka byla zavolána k rolníku Šťastnému do Chýnova okopávat řípu. Šla statečně.

16. 6. až 30. 6. – mamka na řípě. Rusové – hoši se diví, že manželka „inžeňéra“ musí chodit také na řípu. Byl jsem na severu Čech u různých podniků naší branže a přivezl broušené sklo. Uvažuji o přechodu k Mannesmannům do Chomutova, zvláště mě přemlouvá p. Pátek, úředník bydlící v Libčicích.

8. 7. – děti šly tančit do sokolovny. Heslo: „žně a uhlí“.

1. 9. až 15. 9. – v Libčicích otevřen 3. září kulturní dům v bývalé ředitelské vile. Přijela po delší době Mařenka. V Praze byl 6. září veřejně popraven primátorův náměstek univerzitní profesor Pfitzner, falšoval české dějiny. Ráno 9. září šel Pepíček odpracovat 1,000.000 hodin republice. Když ho uviděl předseda Havlíček, hned ho dal do kanceláře.

Mnoho nepořádků u Národních výborů, špatně se hospodaří s národním majetkem. Němci pracují v cihelně i v továrně. Vzpomínka na TGM – 14. září.

1. 10. až 15. 10. – mamka byla u Dr. Krtičky, poslal ji na rentgen plic a srdce.

1946

Na 1. května byly v Praze veliké průvody, největší komunistický. Také v Libčicích šel průvod komunistů s hudbou na Tursko. Národní socialisti měli schůzi u Brejchů a po nich sociální demokrati. V pondělí 5. května jsme rázem 12. hodiny vztyčili vlajku a vzpomínali na události před rokem. Růženka jako dorostenka nesla věnec na hřbitov „ruskému vojákovi“.

Dne 9. května bylo sázení tří lipek, oslavy byly společné. Ing. Egermeier, kolega, který k nám tehdy často chodíval, byl jmenován zástupcem ředitele nad druhovýrobou. Ing. Černý byl z toho trochu rozladěn. Byl jsem na schůzi národních socialistů, kde mluvil Dr. Hřebík. Tam jsem poznal komunistu Burdu z Letek, který řečníkovi oponoval. Oslavovaly se 96. narozeniny našeho prvního prezidenta T.G.M. a také v Libčicích byl vzpomínkový večer.

27. října byla Růženka na dobrovolné službě mládeže. Zametali ulice, upravovali pomníčky padlých. Večer v sokolovně skládaly obě děti sokolský slib. Oslava 28. října, průvod a odhalení pomníků.

Růženka s úspěchem absolvovala sokolské cvičení pro župní slet na Strahově. Začátkem června nastoupila na tříměsíční zemědělskou povinnost na statků v Chýnově u Rousů. Dost se jí tam líbilo, pomáhala v hospodářství (krmení drůbeže), v domácnosti (různé mytí – nádobí i podlahy) a chovala malého Pepíčka (tehdy čtyřměsíčního). Koupil jsem si hodinky na poukaz 1.000,- Kčs. Uvažujeme o stěhování do nového továrenského domu.

V Praze dělnická manifestace za mír a k poctě delegace světových odborů. Libčice posílají alegorický vůz se šroubem.

V Letkách hasičská slavnost, 65 roků trvání spolku a odhalení desky umučeným členům.

V Libčicích nějaké nepořádky v kuchyňském hospodářství. Vinen prý je p. Marek.

29. 6. byla slavnost v kulturním domě.

5. 7. lampiónový průvod k poctě M. Jana Husa. Šel Pepa a vrátil se v půl páté ráno – šel s kamarády na flám.

13. 7. jsme byli na letní slavnosti sociální demokracie v Libčicích – Dolanech. Celkem i tam se s námi nikdo moc nebavil.

Mám různé neshody s předsedou závodní rady Havlíčkem. Vyčetl mi, že jsem „velký pán“. Jinak jsme byli spolu zadobře.

V Letkách zemřela devítiletá holička Jaruška Nejedlá na cukrovku.

V továrně sepisujeme šroubárenské stroje, které budeme požadovat z Ameriky, asi za 150 milionů Kčs (chce Jičínský).

1947

U nás bylo veliké sucho a je nedostatek jídla. Načerno stojí maso 100,- Kčs, sádlo 150,- až 170,- Kčs, vajíčka jsme nakoupili americká suchá 1 kg za 95,- Kčs. Mouku jsme dostali trochu u Rousů. Mléko nedostáváme vůbec, pouze Růženka ¾ litru. Sedláky hlídají a bojí se dávat. Sýry nejsou vůbec, jedenkrát jsme dostali 10 dkg na osobu. Cukr 1,20 kg na měsíc a 20 bonbonů. Na vánoce 10 dkg kávy, 5 dkg hrozinek, ½ kg pomerančů. Rodina si mohla koupit ½ kg kolekce. Masa poměrně dost. Sedláci musí zabíjet – není krmivo.

1948

V továrnách se usnášejí na dalším znárodnění podniků až do 30 zaměstnanců. Situace hrozně napjatá. Tři ministři nár. soc. podali demisi, k nim se připojili lidovci a slovenští demokrati. V sobotu 21. 2. jsem šel do továrny, ale milice mě vrátila, že tam nesmím. Dělnictvo odjelo do Prahy na manifestaci. Zdejší předseda závodního výboru J. Havlíček byl u pana prezidenta.

Neděle 22. 2. – sjezd ÚRO. Slavnost v Národním divadle „Sovětský svaz a my“. Všude řeční Gottwald. Sociálně demokratická strana se zatím drží. V továrně nutí k přestupování ke komunistům.

Pondělí 23. 2. Všichni lidé značně rozčilení. V továrně opět nátlak na lidi jiných stran než soc. dem. a komunisty.

Úterý 24. 2. V továrnách je hodinová stávka. Ve Šroubárně přeložili všechny úředníky nár. soc. na práci na dvůr (pamatuji zvláště jména Mareš, Holý aj.), byl jsem z toho velmi rozčilen. Úředník Kindl se hned pokorně odvolal.

Ve středu 25. jela celá továrna do Prahy na manifestaci. Šel jsem a Pepa na soc. dem. ples (28. 2.). U Fischerů má výpověď z bytu Dr. Miňovský, paní Klenková (ze dvou pokojů) a Dr. Kafka, starý pán, společník Fischerů.

V neděli 21. 3. jsme museli slavit den vítězství komunistické strany. Všichni pracovali v továrně. Pepa nakládal kámen, Růža hrabala u školy. V továrně rozpuštěna pobočka soc. dem. strany. Ředitel ing. Černý mi předal přihlášku ke komunistické straně, ale nepřijali mě, neví se proč. Máme se stěhovat do nového bytu. V neděli chodím (všichni úředníci) manuelně pracovat do továrny. Člen závodní rady Štika prohlásil, že všichni máme stejné huby a že nám nemají dělat žádné extravagance. Při práci v neděli nás kontrolují, pamatuji si dobře např. na soudružku Žaloudkovou.

Květen 1948. Ráno jsme dali na verandu vlajku. V 9 hodin se seřadil průvod u pomníčku a šlo se. Průvod se vydařil. Šel jsem také. Manželka dostala povolání na 20 hodin polní práce. Okopávala mák u Rousů a Růženka jí pomohla. Ta jinak studuje, chodí na pochodová cvičení se Sokolem od Kamýku a také tančit. V pondělí svatodušní jsem musel pracovat v továrně.

Volby byly v neděli 30. 5. Do urny vedle plenty se házela jednotná kandidátka, do jiné bedny přeškrtnutý bílý lístek. Manipulaci pozorovalo několik mužů. Druhý den byli voláni „na kobereček“ před akční výbor ti, co dali bílý lístek. O všech věděli.

Ve šroubárně návštěva, centrální ředitel Leitner, náměstek ing. Hlaváček, rozhodují o drátovně.

V neděli 27. 6. byli jsme na sletě. Počasí se umoudřilo, cvičení bylo okouzlující. Doma máme Jitku a navštěvuje nás roztomilý Pavlíček Miňovský. Rodina Miňovských bydlí dočasně u paní domácí.

V Libčicích zemřel pan doktor Krtička, dobrý člověk – nadšený muzikant amatér, dirigoval zde dokonce „Českou píseň“ pro sbor a orchestr.

Srpen 1948. Růženka nastoupila na 1 měsíc na brigádu k Rousům a Pepa do Českomoravské – Vysočany. Byl jsem na Tursku, měl se parcelovat Křížovnický a Vohankův velkostatek, lidi toho moc nedostali, bude z toho státní velkostatek.

V pátek 3. září v 18 hodin zemřel náš pan prezident Dr. Edvard Beneš. Ve středu 8. září byl pohřeb. Do Šroubárny přijel ráno řečník. Továrna byla obsazena milicí. Asi 20 členů milice jelo do Prahy „proti reakci“. V Praze byli všude ozbrojení vojáci, SNB a milice. Dělníci šli v pracovních oděvech, také zašpiněných. Někde trhali z legionářů odznaky, např. v Kralupech. Také Sokolové byli omezeni. Lidem se to nelíbilo, ale dělníci slepě poslouchají.

Neděle 26. 9., pracuje se, nahrazuje se středa (pohřeb). V novinách plno rozsudků, kněží, profesoři, úředníci, také rozsudek smrti. Hrozný boj proti reakci, noviny soptí hrůzou. V továrně mluvil jakýsi Němeček, vyslovil nedůvěru proti vedení a třídní boj. V Libčicích vyloučeni ze Sokola paní Liba Fischerová, Jitka Nováková, Fischer, Hašek, stavitel Hakl, Velebil a komunista Benda, celkem 27 lidí.

Listopad 1948. Tovární byt jsem nedostal, prý jsem málo akční.

Prosinec 1948. Libčice budou povýšeny na město. Velkou zásluhu o to má ředitel ing. Černý.

Bylo přelíčení s Tonoušem a byl odsouzen chudák na 10 let. Nevíme dobře, proč byl vlastně souzen, snad pomáhal někomu k útěku za hranice, ale domníváme se, že je to krutý trest, vzhledem k tomu, že Němci ho chtěli zavřít a že bojoval celou válku v našich zahraničních útvarech.

Doma brzy vyprchala vánoční pohoda, když jsme poslouchali rádio a četli noviny. Tažení proti církvi a kněžím. Z pražské knihovny vyřazují časopisy Zlatá Praha, Světozor, anglickou a francouzskou literaturu a vozí do stoupy. V kanceláři jsem musel sundat obraz p. prezidenta Beneše.

1949

Leden. Říká se, že budou jen čtyři svátky za rok. V Libčicích zavřeli obchodníka textilem a zásoby zabavili. V neděli 9. 1. jsme byli na požehnání, bylo tam asi pět lidí. Také kněží prý nedostanou šatenku.

Děti jdou 17. k prověrce, oběma se podařila. U Pepy uznali, že má dost brigád a zkoušek, že je člen svazu přátelství se SSSR. U Růženky se ptali, kde a jak byl organizován otec před Únorem. Generála Tonouše Pelicha odvezli na Bory, odvezli ho – legionáře – v řetízkách, a Kamilu vyloučili ze strany.

V Libčicích zavřeli knihkupce pana Píšu, prý moc mluvil.

Předělávám plán Šroubárny, pomáhá mi ing. Kulhánek, milý a zábavný člověk. Vláda se navzájem vyznamenává Řádem hvězdy 25. února. V továrně odstoupil předseda závodní rady Havlíček a nastoupil jakýsi Svoboda.

Květen. Průvod šel od pomníčku, přijeli i z Turska. Také baráčníci, 6 sokolek v kroji, 6 sokolů, hrstka československé mládeže. Alegorické vozy, Šroubárna měla zeměkouli a mnoho velkých obrazů. V Praze prý byl průvod slabý, hlavně opět velké obrazy. Dodělávám plán Šroubárny. Kupujeme potahovou látku na židle do ložnice 1 metr za 940 Kčs. Vyvěsili jsme vlajku – máme ji my a Minimax.

8. května – neděle, pracovalo se. Umírněná řeč generálního tajemníka Slánského – uznává i nekomunisty. Mě v továrně odsunují, vedoucími jsou ing. Vacek a ing. Brandejs, ten první korektní, ten druhý milý a přátelský.

V neděli 19.6. jsem šel pracovat dobrovolně do továrny. Pomáhal mi pan Vachtl, milý chlapec, chodil také s Růženkou do školy. Nic jsme ale neudělali. Zabil se tam elektrikář neopatrností (nevypnul si proud) a mě to rozčílilo a já nebyl schopen pracovat. Předseda závodní rady Svoboda rozhodl, že půjde na tři týdny do dílen a na tři týdny do kanceláře.

V Libčicích u řeky šlápl 19-tiletý chlapec bosou nohou na elektrický drát a proud ho zabil.

Srpen. Růženka nastoupila na šestitýdenní praxi v železárnách. Líbí se jí tam, ale zatím říká, že má málo práce. Paní Fořtová si ji chválí. Pepa pracuje stále na Slapech a zajímá ho to. Růženka jela s továrnou na brigádu na státní statek Statenice. Líbilo se jí tam. Prý mi strhnou z gáže 2.000 – malá radost. Několik mladých úředníků má jít do dílen. Chodíme na žňové hlídky. Pracuji na projektech často přes čas, a to je zdarma.

Dělám na plánu investiční výstavby Šroubárny, celkový rozpočet je cca 300 milionů korun.

V neděli 9. října v noci hořelo v Letkách u Válků, asi ve 3 hodiny ráno, malý domek, kde bydleli Petráňů.

U paní domácí byla vzácná návštěva, paní Bílková, vdova po sochaři Bílkovi, s dcerou.

Mamku rozčilují hrozně řeči v rozhlase, div nerozbije skříňku.

V pondělí 28. 11. řídili šroubárnu mladí, ředitele dělal mládežník Holeček.

1950

Já stále mám starosti s tím návrhem na novou šroubárnu. Schvaloval to také generální ředitel Jičínský a pokládá to za příliš velkolepé a drahé.

Byl jsem ve Vodochodech a Odolena Vodě na pohřbu dělníka, který byl zasypán ještě s jedním v naší pískovně v Chýnově. Bylo to smutné. Neštěstí mělo ještě za rok dozvuky, byli obžalováni ředitel ing. Černý, mistr Škarohlíd, předák Korč. Dobře to však pro ně dopadlo.

Je u mne zaměstnaná paní Třísková, domýšlivá a až drzá mladá ženská, zuřivá komunistka.

27. 3. překvapující událost ve šroubárně. Ředitel ing. Černý musel okamžitě opustit továrnu z důvodu, že si trochu pohladil nějaké děvče, které o něco žádalo. Byla to nastrojená léčka, protože byla známá věc, že si rád ženy pohladí. Byl to dobrý ředitel, má velké zásluhy o rozvoj továrny a také o rozvoj a výstavbu Libčic. Také ministr zahraničí Vlado Klementis musel odstoupit, v sobotu 2. dubna. Do továrny nastoupil ing. Zahrádka, prý můj nástupce.

Na 1. máje jsme brzy vstávali a já jsem jel s továrnou na průvod a pochodoval od 7 do 13 hodin.

Dne 9. května jsem byl před komisí: Vacek, Slabina, Zahrádka a politický referent. Mám předat projekt šroubárny Zahrádkovi. To se ale změnilo. Generální ředitel rozhodl, že zůstanu v Libčicích.

Byli jsme s mamkou na pohřbu paní Kopáčové (45 roků), manželce hodného mistra Kopáče. Na svatodušní svátky přijel zase Pepa, je pěkně opálený. S Pepou je tam také jeho známý z Libčic Jirka Štrosů. Do Libčic přijde nový ředitel Holčák (?).

Koupili jsme si pračku za 3.800 Kčs. Byla to taková kolíbka s ručním pohonem. 26.6. přijel opět Pepa a byli jsme s ním večer v divadle v Libčicích, hráli „Za pět minut 12“, Uzavřeli jsme přátelskou smlouvu s východním Německem.

Koncem září. V Libčicích se rozorávaly meze s hudbou a slávou.

V sobotu 28. 10. jsme jeli do Prahy na hřbitov a k Mařence. Všude byl sníh a zmrznuto. Na Masarykově nádraží jsme se podivili, ohradili sochu pana prezidenta T.G.M. Oslavy Říjnové revoluce byly 7. listopadu. Zdeněk Nejedlý ostře mluvil proti E. Benešovi. Ve šroubárně nastoupil dělnický ředitel Kejdana, po Holčákovi. Lidi nakupují, bojí se měnové reformy jako v Polsku. Ministr Kobeš prohlásil ale, že nebude. Měl jsem jít 2x na řepu, ale nešel, že se necítím zdráv. Ing. Zahrádka z investic odešel.

Letos žádná remunerace a jsme na tom finančně dost špatně. Měl jsem spory s p. Pehrem a také jsem mu předal konstrukci, takže je samostatný (stejně si dělal, co chtěl). Protivný a dolízavý člověk.

1951

Asi 77.000 administrativních úředníků bylo dáno do výroby, i 57-letí, také Dr. Miňovský. Pracuji na investičním plánu pro rok 1952, musím snižovat požadavky. Předělal jsem pračku (kolíbku) na motor, to si mamka chválila. Od 1. 7. zdražení, máslo i sádlo 450 Kčs, dříve za 220, vajíčko 10,50 Kčs.

V továrně hořelo v noci na 23. 7., viděla to hlídka na křižovatce, v továrně spal vrátný i hlídači. My ale v Letkách také, i po houkání.

V září přijel nenadále Pepa, dopravil do Libčic jakéhosi Marušáka, který projevoval na vojně mimořádné náboženské nadšení.

2.10. V neděli byl v Libčicích pohřeb 22-letého vojáčka podporučíka Roubínka. Spadl někde u Brna ještě se 4 druhy. Byl to moc milý a nadaný chlapec, učil jsem ho jako učně. Jeho rodiče byli zaměstnáni ve šroubárně. Škoda toho chlapce.

1952

I. čtvrtletí. Zboží v krámech se musí vybírat vždy do pěti dnů. Při stavbě nové šroubárny montér Vymazal překročil rozpočet o 100.000 Kčs. Stále se šeptá, že bude možná měna.

II. čtvrtletí. V továrně máme montéra na Schild. pec, ze západního Německa. Prý měl strach k nám jet, že prý všechno odkoukáme a pak ho oběsíme.

1953

Na 1. máje se jde v Libčicích do Velkých Přílep. Nešel jsem.

K paní domácí se nastěhovala rodina Lisých a dělník Blahoš z cihelny a úředníci z MNV Libčice vyšetřovali, jak si to dovolili. Bude z toho asi pokuta. Dělnice Žaloudková vymohla dávku 24 q uhlí místo přidělených 16 q.

1954

Rok 1954 byla ještě doba různých obviňování a vyšetřování. Také mě to neminulo. Dne 6. července po obědě mě zavolal kádrovák Nový do vrátnice, že tam mám návštěvu. Šel jsem a tam na mě čekali 3 chlapi – estébáci – tajná policie – abych si sednul do auta. Řekl jsem, že nejsem oblečen, měl jsem jen modrou kazajku, a ptal se, proč mám s nimi jet. Řekli, že oblečení nevadí a že se všechno dozvím. Byla ve mně malá dušička, ale co jsem mohl dělat. Jel jsem.

Odvezli mě do Ruzyně a tam vyslýchali. Že na mne přišlo udání, že sabotuji výstavbu hlavně teplé šroubárny, že neplním plán a všechno úmyslně zdržuji. Také se ptali s kým přátelím, a to jsem udal předsedu závodní rady Havlíčka a ing. Vacka, oba zásadní komunisty. Vyslýchající byl hrubý chlap, psal jedním prstem a dělal hrubé chyby v češtině. Vysvětloval jsem svoje potíže. Nakonec jsem musel podepsat, že o tom nikomu nic neřeknu. Protože prý neměli večer auto k dispozici, zavezl mne jeden na motocyklu na nejbližší zastávku elektriky, kterou jsem jel na nádraží. Dobře mi to dopadlo a nic z toho nebylo, jen ta vzpomínka. Kdo mě tenkrát udal, jsem se nedozvěděl. Asi nějaký dobrý přítel.

1955

K narozeninám jsem také dostal krátký dopis od našeho kádrováka (Nový), že mi děkují, že mám právo na zasloužilý odpočinek a že tedy jako mohu jít. Mně se ale ještě nechtělo, chtěl jsem dokončit některé své práce, zajel jsem si na ředitelství do Prahy a pracoval ještě do 15. 7. 1958.

1957

Dne 6. února byl pohřeb předsedy Národního výboru Josefa Havlíčka. Velmi na mě držel a měli jsme k sobě sympatie.

V sobotu 30. 3. jsem dostal tříměsíční výpověď k 1. 4. 1957.

Narození Tomáše Jirsy. A ve čtvrtek ráno v půl 7 došlo k té radostné události. Předtím jsme ještě včas zavolali porodní babičku paní Malečkovou, která přijela na motorce a prohlásila, že je dost času a že si půjde ještě něco v Letkách obstarat a šla. Za chvíli byl již nejvyšší čas, a tak volala mamka paní Malečkovou z verandy „honem, honem“, otevírala jí dveře a ta přiběhla v posledním okamžiku a zachytila chlapečka Tomáška. Otec byl při těchto dramatických scénách a prohlásil, že si před příštím děckem prodělá raději babický kurz. Růženku odvezla sanitka do porodnice do Kladna.

1958

10. ledna, v pátek ráno v 5.45, jsem šel do továrny, sklouznul a upadnul na levou ruku. V továrně mi to začalo otékat, jel jsem do Prahy a tam na rentgenu zjistili zlomení nějaké kůstky v zápěstí. Dali mi to do sádry a musel jsem s tím jezdit do Prahy. Bylo to dost nepříjemné, hlavně oblékání do zimníku. Po sundání obvazu 10. února jsem musel jezdit na rehabilitační cvičení do Klimentské. Do práce jsem nastoupil až 24. února.

A přišel čtvrtek 31. 7. a já jsem se loučil s továrnou, odcházel jsem do důchodu. Spolupracovníci mi dali malý anglo-český slovníček s věnováním a podpisy, z kterého jsem měl radost a hodně jsem ho používal. Já jsem zase dal k lepšímu několik lahví vína „Badačony“. Rozloučili jsme se ve veselé zábavě. Zašel jsem také na ředitelství. Tam to bylo krátké. Ředitel Hejnal sháněl ve stole, co by mi dal a našel kapesní nožík a snad ještě nějakou maličkost. Tím ovšem styk se závodem nebyl ukončen. Spolupracoval jsem na nových projektech a podával různé návrhy na zlepšení hlavně dopravy a manipulace. Svobody jsem pilně využíval a jezdil na Hlubokou na delší pobyty. V srpnu jsem dostal doplatek z továrny, k důchodu se mi tak sešlo asi 3.000 Kč a bylo mi hej.

1959

Nový rok jsme prožili zdrávi, my staří, děda a rodina Jirsů v Letkách a mladí Budilů a starší Bílků v Chýnově, tudíž všichni v Libčicích. Začátkem února jsem byl v Nymburku podívat se zařízení, které vyvinul Nymburk pro balení šroubů a hřebíků.

1960

V březnu byla v Libčicích v nově postaveném kulturním domě výstava současných malířů. Koupili jsme si studii V. V. Nováka „Motiv od Lomnice“.

1961

19. ledna měl pohřeb dílovedoucí pan Peck ze šroubáren. Dobře jsem ho znal, i Růža.

1962

Jezdil jsem také do Prahy a šel jednou na oběd do takové hospůdky pod podloubím. Tehdy tam byl také Rudolf Deyl, populární herec. Přisedl jsem si k jeho stolu a představil se. Dobře se pamatoval na strýce Vendelína, o kterém napsal knížku. Také mluvil o koňských dostizích, to bylo jeho zamilované. Začátkem září (10. 9.) jsem jel do Libčic, tentokráte sám bez manželky. Učil jsem totiž na nižší průmyslové škole, zřízené v Libčicích, a nechtěl jsem si vzít hned na začátku dovolenou.

1964

V Letkách mě čekalo překvapení. V bytě byla za naší nepřítomnosti teta Máša za „důležitou“ příčinou sestavit pro Kamila seznam gramofonových desek. Při odchodu chtěla zamknout na druhý západ, ale u našeho zámku to nešlo. My jsme zase nemohli otevřít a bezradně stáli s kuframa na schodišti. Zavolali jsme si zámečníka pana Vidíma a tomu se po delší námaze a trpělivosti podařilo zámek otevříti.

Od roku 1964 do roku 1970 jsme nevěděli, kam se vlastně odstěhujeme. Hodně jsme také uvažovali o tom přestěhovat se na Hlubokou do našeho domu. Jiná myšlenka byla dům prodat a koupit nějaký domek v Libčicích nebo v okolí Prahy. Uvažovali jsme také o tom vyměnit byt v Libčicích za jiný.

1968

Mám také poznámku, že jsem se seznámil s děvčetem jménem Líbalová-Froňková – byla prý dcera Josefa Froňka, popraveného jako člena spikleneckého centra. Potkal jsem ji později v Praze, tehdy byla zaměstnána myslím v Libčicích na MNV.

1969

Starý rok končil naší nemocí v Libčicích a nový rok touže nemocí začínal. Byla to chřipka zvaná Hong-kong, který trvala průměrně 14 dnů. Také tak u nás a v polovině ledna jsme se pozdravovali. Pod dojmem našeho a Tomáškova stonání rozhodl otec Frantík, že by bylo účelné, abychom bydleli opět pohromadě jako v Letkách. Tak Růža dala několik inzerátů, že se vymění jejich byt za větší. K tomu nás nutilo také stálé vybízení rodiny Lisých, abychom byt uvolnili a my jsme nemohli najít žádné vyhovující bydlení.

V polovině září (14. 9.) jsme se vrátili do Libčic. Byli jsme 18. 9. na pohřbu paní Johnové – matky Míly Johnů, spolužačky naší Růženky. Pěkné děvče, chytré, nadané, pěkně zpívala, ale nemohla udělat maturitu, snad ze zeměpisu. Později se dobře vdala, měla muže fešáka, inženýra, majitele automobilu. Rodinu neměli.

1970

Do Libčic jsme se vrátili 7. 10. a připravovali se na stěhování. Hodně jsme měli již předem zabaleno, porcelán a jiné méně užívané věci, protože náš domácí – ing. Lisý – začal zařizovat ústřední topení a my jsme jim museli nechat otevřený byt. Všechno hodnotné jsme proto již na jaře zabalili. Kdykoliv jsme přijeli z Hluboké, tak se nás domácí, tj. Radanka a někdy i zhurta ing. Lisý ptali, kdy už se budeme stěhovat. Dokonce nám dali úřední výpověď, ale nikterak se nesnažili nám stěhování ulehčit nebo pomoci najít byt. Ani nás hmotně alespoň částečně odškodnit, ani nenabídli úhradu stěhovacích výloh.

Tenkrát jsme počítali, že nás to stěhování stálo asi 17.000 Kčs. Proti tomu jsme prodali v Libčicích některé maličkosti jako kamna Clubky, stolek z ložnice a 2 židle panu Vidímovi za 300 Kčs, televizi, uhlí a různé jiné Radance za 600 Kčs. Konečně přišlo pondělí 19. 10. a přijeli stěhováci. Také přijel náš Pepa, který nám pomáhal a velmi pomohl. Na vozíčku svážel bedničky a balíky, pomáhal nakládat. Nakonec stěhováci nás vyzvali, abychom si přisedli, že se všichni vejdeme, a tak jsme nasedli a jeli. Byli to sympatičtí chlapíci a za sklem měli obrázek pana prezidenta Masaryka. V Libčicích jsme bydleli od roku 1940, tedy 30 dlouhých, ale většinou hezkých let. Byt byl hezký, vyhlídka pozoruhodná, byli jsme spokojení, až na poslední léta.

1971

Jakýsi pan Štros mi říkával v Libčicích, když jsme se měli stěhovat, že v Praze budu mít málo vycházek. Naopak, v Praze jsem zjistil, že je vycházek mnohem více. Po Starém Městě, na nábřeží, na Letnou, do Stromovky, do Vojanových sadů, na Kampu, na Malou Stranu, na Strahov a až i do Šárky.

Odchod do důchodu působí často neblaze lidem, kteří rádi pracují ve svém zaměstnání. Já jsem si to ulehčil tím, že po roce 1958, když jsem odešel do důchodu, bydlel jsem i nadále v Libčicích stále spojen s továrnou, šroubárnou. Působil jsem zde jako externista ve volném poměru, jako zlepšovatel, případně jako projektant. Přitom jsem psal různé odborné články do našich časopisů, hlavně na základě cizí literatury v oboru mechanizace dopravy apod. To jsem dělal 12 let. Pak v roce 1970 byl rozchod s továrnou lehčí. V Praze jsem se věnoval již jen kutilství, tj. doma jsem něco opravoval nebo i vlastnoručně udělal, např. novou skříňku ke gauči. Trochu mi vadilo při odstěhování do Prahy, že nepotkávám známé lidi jako v Libčicích, se kterými bych si pohovořil. V Praze jsem znal jen Jendu Laichtera, který mě občas navštívil. Další známí – to byli zbývající abiturienti, se kterými se občas sejdu a pak známý z techniky Karel Líbal a dnes bohužel již zesnulý Jaroslav Knotek. Občas jsme se sešli v restauraci na Štvanici. Pak sem tam jsem někoho potkal, častěji ing. Hlaváčka, mého bývalého obávaného představeného (bydlí v ulici U sv. Ducha), ing. Rambouska aj.

Jak jsem uvedl, vrhl jsem se na kutilství, opravoval nábytek, kohoutky (pokud to šlo), zámky apod. Později jsem se věnoval spisování této „Kroniky naší rodiny“ a sháněl rodinné památky, listiny, dopisy, fota apod. Tuto zábavu provozuji dodnes, jak svědčí tyto řádky.
Vzpomínáme, jak v Libčicích byla hlavně v zimě nesnadná cesta z příkrého vršku při sněhu, náledí nebo zase blátu.

1973

Budilům v Nuslích jsme koupili keramiku – kachel sv. Jiří (za 215 Kčs), výrobce je pan Viktor Wegricht v Libčicích. Zdědil prý tam domek, postavil si pícku a dílničku vyrábí tyto kachle pro „Umělecká řemesla“. Pomáhá prý mu manželka.

1974

Na nábřeží jsem potkal technika Přibáně z Libčic. Je zaměstnán na Ústředním výboru KSČ a zdálo se, že mě rád vidí.

Potkal jsem dva známé z Libčic, každého zvlášť. Pana Malečka, instalatéra, byl v Klimentské na vyšetření (asi kýla), dost si naříkal. Pak mladého mistra Bendu, koupil si starší auto a byl u vulkanizování. Dozvěděl jsem se také, že v minulých dnech zemřel v Libčicích pan Rous, sedlák, náš dobrý známý.

Ve čtvrtek 24. 10. byl jsem v Libčicích na schůzce důchodců. U stolu seděl se mnou Zavřel, Opatrný, Brož. Umřel prý pan Hilmer, Pátek, Funda již dříve. R. Kolenatý staví mořírnu „div století“, Petr jako vždy – moc jsem se s ním nebavil. Ředitel Petera – prý mechanizace jde pomalu. Nebyl Matějka, ale byl tam také Hakl, Lidl, Čeněk, s kterým jsem mluvil. Zábavná scéna: pozvi dámu do šantánu.

Byl u nás pan Parýzek, mistr z Libčic, a sdělil některé novinky: umřela paní Krtičková (vdova po Dr. Krtičkovi), paní Rubešová (manželka Mildy Rubeše), umřel pan Hruška po zranění při havárii jeřábu.

Navštívila nás paní Radanka z Libčic. Nevědí, kam ubytovat Vaška s manželkou. Líba Fišer se nechce vystěhovat. Vladanka mladá ujela do Rakouska, předtím emigroval její muž – studoval geodézii. Bydlí blízko Salzburgu. Má tam strýce, dostal pěkné místo. Paní Libuška Miňovská dostala pěkný byt na Petřinách, dva pokoje a kuchyň. Radoušek se učí na cello a je velmi nadaný. Ivo Fišer – vede se mu dobře a kupuje byt.

1976

Začal jsem sepisovat paměti na rod T. a na Hradec Králové, své rodiště. V pátek 16. 1. mě navštívil mistr pan Parýzek. Chtěl vědět, kdy skončila v Libčicích firma Čížek a Reichel (31. 8.1941). On je rozený 1902, byl na Kladně, do Libčic přišel v letech 1925-1928. Sepisuje nyní své vzpomínky také na ředitele Kletetschku. Umřela paní Kebrtová. V Libčicích je nový ředitel ing. Kindl. Tomášek šel navštívil kamarádku Volšovskou, jezdila na koni, spadla, polámala si žebra a poškodila plíce. Milé děvčátko. Přišel Pepa s Mílou. Potkali jsme paní Kratochvílovou (stále fešanda), dceru paní Kindlové. Umřela prý paní Prošková z Libčic (dobře se znala s Mílou).

1977

Radanka: Ing. Lisý st. a Vašek upravují stavebně vilu, aby starší mohli bydlet dole a měli koupelnu. Sklípek vykopali do skály pod naší dřívější spíží. Mladá Vladana je v Rakousku, v krásné krajině (Alpy), bude pořádat koncert na varhany. Má dvě děti. Její bratr Radoušek je ve třetím ročníku konzervatoře. Otec, ing., Bulhar, je invalidní, silně nervózní. Má pracovat nyní na pět hodin. Liduška Miňovská hledá přítele do divadla. Stále vydělává a dává peníze dětem. Umřel ing. Brož z cihelny.

≈≈≈

Zatím žádné komentáře.

Odpovědět

Můžete použít tagy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>