„Nad polem krouží káně,
pod ním se plouží sáně,
na saních zvoní rolničky a svět je shora maličký.
Zvoní, zvoní, rolničky zvoní, sníh křupe pod botou a mrazem voní, voní.
Podkůvky vraných koní
taky se rozezvoní,
v lese se krčí jesličky, ach jak je ten svět maličký!
Zvoní, zvoní, rolničky zvoní, sníh křupe pod botou a mrazem voní, voní.“

S touto básničkou Václava Fischera zhudebněnou Petrem Ebenem vtančila na pódium skupina třeťáků a zahájila večer, kdy jsme si v ZUŠ připoměli nedožité 92. narozeniny tohoto básníka a textaře původem z Libčic.

Večerem provázela Mirka Dámcová a všem přítomným přečetla mimo jiné i krásný dopis od Fischerovy dcery, paní Markéty Mališové. Moc hezky v něm svého tátu přiblížila všem, kdo se s ním neměli příležitost setkat.

S jejím laskavým svolením si tento dopis můžete přečíst i Vy (a to celý, nezkrácený): 

Můj táta

Můj táta, Václav Fischer, pocházel ze známé libčické rodiny Fischerů, kteří vlastnili cihelnu, jež proslula střešními taškami letovkami – nazvané podle Letek – ale také cihlami. Byl to rodinný podnik a vlastnilo ho 11 sourozenců. Můj dědeček, také Václav, jeden z nich, byl ředitelem cihelny a ještě k tomu spolumajitelem firmy na stavění komínů. Byli to jedni z největších stavitelů komínů u nás. A víte jak je poznáte? Komíny mají na vrcholu z cihel barevný ozdobný mozaikový pás.

A představte si, že jsem to donedávna nevěděla. Teď na každý komín koukám.

Dědeček s babičkou měli tři dcery: Líbu, Radanu, Vladanu a čtvrtého syna Václava. Konečně syn, řekl si dědeček a předpokládal, že bude také jednou stavitel. Ale to se velmi mýlil. Tátovi sice chutnaly jahody, borůvky a čerstvá mrkvička a kdovíco všechno pěstoval jejich zahradník a on tam chodil na “lup”, ale na druhou stranu měl soucit s lidmi z továrny, která s vilou, kde bydleli sousedila. Utíkal pracovat s dělníky na pásy, kde sušili cihly. Babička nám také vyprávěla, že ho našla na vlakové zastávce v Letkách, jak zahodil boty a chodil bos, aby vypadal jako chudý.

Tátův život byl nesmírně pestrý, zábavný, ale i krutý. Abych vám ho vyprávěla, museli bychom dnešní taneční představení zrušit a povídat si jen o něm. Byl by to celý román a možná, že se do něj jednou pustím.

Táta měl rád sport. Jako mladý hrál hokej a později závodil v atletice. Miloval tenis a volejbal. Ale také hodně četl a psal básně, a dokonce s Mirkem Štěpánkem, výtvarníkem z Libčic- autorem animovaného filmu o medvídcích Potkali se u Kolína ( pane,budeme si hrát, já jsem vlak a vy jste lidi…) napsali asi v 15 letech hru, kterou spolu četli do mikrofonu v obecním rozhlase v Kralupech. Tátu v tomto směru ovlivnil dědeček, otec jeho maminky, ředitel Kralupského gymnasia.

Teď toho hodně přeskočím – válku, pracovní tábory PTP, politické vyhození ze studií, práce v dolech, pak na stadionech, a pak v dolech a hrudkovnách v Mníšku pod Brdy, kde jsme celá rodina bydleli 20 let.

Tam táta začal publikovat dětské knížky. Vzal jednou rukopis a přijel do Prahy (obvykle stopem po noční šichtě) do nakladatelství se slovy: já jsem horník z Mníšku, nesu vám sem knížku. A tak to vše začalo. Vycházely dětské veršované, krásně ilustrované knihy od Radka Pilaře, Josefa Palečka, Karla Franty a dalších. Začal psát texty k populárním písním a později se věnoval dětské sborové tvorbě. S jeho písněmi objely sbory z celé republiky celý svět. Pracoval se skladateli jako je Ilja Hurník, Petr Eben, Pavel Jurkovič a mnoha dalšími.

Vždy se snažil spojit pohyb, hudbu a text a to se mu podařilo v hudebně pohybové knize pro děti, která je téměř 50 let stále aktuální a vyrostlo na ní už několik generací. Jsou to Elce Pelce Kotrmelce. Možná je znáte.

Hravé texty, nádherně zhudebněné Petrem Ebenem, které si děti mohou zpívat i cvičit, nebo hrát na klavír či poslouchat.

Celou knihu vymyslel táta a nabídnul ji Petru Ebenovi. Dokonce měl i návrhy některých melodií. Táta neuměl sice hrát na žádný nástroj, ale vždycky melodii zapískal. Panu Ebenovi se do zhudebnění moc nechtělo, ale nakonec si pár básniček vzal na dovolenou k moři. Za pár dní volal celý nadšený, že ho to moc baví, ať táta pošle další. Nakonec je nestíhal ani psát.

Tak to je historie této úspěšné spolupráce.

Táta měl mnoho přátel mezi umělci, výtvarníky, hudebníky, skladateli, sbory atd. Byl to čestný velkorysý člověk. Jednou přišel domů, že je majitelem půlky koně. Jedna jezdkyně byla v nouzi, tak jí zaplatil půl koně. Jindy, na mlejně v Mirošovicích, který zadarmo rodiče nechali užívat také Radkovi Pilařovi s rodinou – tehdy tam vytvořil postavu Rumcajse – a básníkovi Pepíčkovi Bruknerovi, si šli večer máma s Radkem Pilařem a Pepíčkem Bruknerem nakopat na pole mladé brambory. Když přišli domů s lupem, táta se zhrozil a rozzlobil, že je to krádež. Brambory už nešly zakopat, tak šel táta v noci alespoň zasadit zpátky otrhané natě, aby nebyla taková ostuda. Dělal to s baterkou asi dvě hodiny. Nad ránem však přišla průtrž a všechnu nať z pole naplavila před mlejn. Takových a jiných veselých historek je u nás moc.

Táta zemřel 15. července 2013 a bylo mu 87 let. Myslel si, že se nedožije ani roku 2000. Já, máma i můj bratr jsme ho měli moc rádi a máme stále.

A jestli pak víte, kde je táta pohřbený? Napovím vám. Hledejte hrob na evangelickém hřbitově v Libčicích. Zdobí ho překrásný reliéf od sochaře Františka Bílka. Je tam pohřbena celá jeho rodina, ale z náhrobku to nepoznáte. Dokonce je na něm chyba ve jménu. Jinak zkuste najít, kolik hrobů Fischerů je na obou hřbitovech. Naleznete krásné náhrobky, některé i státem chráněné.

Říká se, že nesmrtelnost mrtvých zůstává, dokud je někdo, kdo na ně vzpomíná. Tak vám všem děkuji, vlastně děkujeme a jsme moc rádi že jste připravili tento večer na tátovu počest. Ať se vám povede!

A táta má tam nahoře určitě velkou radost, že kdysi jejich vilu dnes obývá umělecká škola, plná dětí a učitelů, které mají rádi umění. Ostatně se o to i přičinil.

Hezký večer

Markéta Mališová roz. Fischerová
Borek Fischer
a naše máma Baru, jak jí říkal táta
28. února 2018, pro ZUŠ Libčice

V průběhu večera zazněly ještě písně J. Hanuše („Sníh“) a P. Jurkoviče („Pramínek“ a „Samá voda“) v podání muzikantů ze stejnojmenného kurzu, k vidění bylo jedno pohybově ztvárněné říkadlo o klavíru, na které navázalo klavírní číslo Adinky Kopalové a večer uzavřeli třeťáci s choreografií na další dvě písničky z cyklu P. Ebena „Zamrzlé písničky“.

Protože v červenci to bude pět let, co Václav Fischer opustil tento svět, bude mu věnována i velká část zahradní slavnosti ZUŠ, která proběhne 21. června 2018. Tímto vás na ni s předstihem srdečně zveme!

(autor fotografií: Tomáš Lisý)