Libčice se stávají čím dál tím víc atraktivním místem pro bydlení. Do města se stěhuje mnoho nových obyvatel, zejména mladých. Není to je kvůli tomu, že v Praze vyletěly ceny bytů a nemovitostí do nedohlédnutelných výšin. V Libčicích se drží na rozumné úrovni, což ovšem nemusí trvat věčně.

Klidné město s výborným železničním spojením

Libčice nemají jen tuto přednost. Zdejší devizou je především doprava. Ta existující i ta neexistující. Do našeho údolí vede v podstatě jen pár cest, které mají společné to, že vcelku nikam jinam nevedou. Město tak má klid. Existujícím a ceněným je železniční spojení. Před mnoha roky cesta vlakem na nádraží Praha-střed trvala skoro třičtvrtě hodiny. Dnes je to na Masaryčku půlhodinka pouhá. Z málokteré obytné čtvrti v Praze se dostanete do samého centra tak rychle a pohodlně.

Železnice, řeknete, vede nejen do Libčic. Tedy proberme to postupně. Sedlec je na bydlení pořád Praha, navíc domy tu stojí blízko Vltavy a poslední povodeň tu ukázala svojí sílu. Zbytek je ve stráni a na suchdolském kopci. Kdo by se tam vlekl…

Stejně jsou na tom Roztoky a Žalov, z jehož zastávky do kopce také vyjdou jen atleti. O Úholičkách ani nemluvě. Řež má sice lávku a hezký výhled na skály, ale to je tak všechno. Dál za námi jsou Dolany, kde se v zimě nedá dýchat. Kralupy jsou malý Most.

Přeskočil jsem naše město. Vlak tu stojí hned dvakrát, no řekněte, kdo to má. Na nádraží všude kousek.

Historické sídlo bez památek

Takže ještě jednou. Libčice jsou atraktivní k bydlení a ke klidnému životu. Ale přece jen něco nemají. Nejsou příliš přitažlivé pro návštěvníky a turisty. Patří sice mezi pět procent českých sídel, o nichž existuje zmínka před více než tisíciletím. Ovšem paradoxně tu nějaká význačná památka není. Snad jen vymyšlený Liběhrad, katolický kostel okolo kterého jsou spřádány nepodložené sny o románských základech, Bílkova socha Krista na hřbitově, kaplička v Letkách. To skutečně cenné a staré leží ve sbírkách Středočeského muzea a bylo nalezeno v prastarých hrobech a přisouzeno jiné než libčické kultuře. Únětické.

Prostě turista do Libčic nejede kvůli městu. Neexistuje k nám ani bezpečné cyklistické spojení. Jen adrenalinová stezka mezi skalami a tratí. S dětmi nejezdit. To platí i o druhé straně řeky, kde červená značka vede přes kořeny. Po dešti a na vysokém „šperu“ dost nebezpečná záležitost, však také libčičtí hasiči tam už několikrát byli voláni k odvozu zraněných. Do okolí Libčic se maximálně jede za přírodou, vltavský skalnatý kaňon je tu skutečně krásný. Vltava čistá a obdařená romantickým přívozem. Město samotné je ale k turistům málo přívětivé. Najíst se tu skoro není kde. Jen pizzerie a nová vietnamská restaurace Na radosti to trochu zachraňují. K vidění, jak shora doloženo, celkem nic.

Přístaviště rekreačních lodí

A přitom by stačilo málo. Laguna u Vltavy je jak stvořená pro malé přístaviště rekreačních lodí. Mluví se o něm dlouho, naposledy někdy loni, ovšem plány, jako často zde, se dostaly do polohy „pantáta staví chlívek“, dost improvizovaného malého mola, které by přitáhlo leda kachny a racky. Chtělo by to nápad, ale ty bývají v Libčicích často zatracovány, protože s nimi nepřicházejí ti správní lidé.

Muzeum medu

Přitom některé inspirace jsou takříkajíc u nosu. Stačí se jít podívat do Máslovic. Hezké náměstí, obecní hospoda, muzeum másla. Co říkáte, neslušelo by Libčicím muzeum medu. To je přece zdejší ceněný a známý produkt. A medovina taky. Za tím by sem lidé mohli přijíždět. Pokud to ovšem tady chceme. Je mnoho takových, kteří si teď pomysleli, jen ať nám sem nikdo neleze. Máme tu přece takový klid….

Petr Schönfeld