V ulici 5. května se dnes pro potřeby školy přestavuje dům č.p. 54. Nejstarší obyvatelé našeho města tu pamatují poštu. Na prvního libčického pošťáka si dnes už nevzpomíná téměř nikdo. Přesto, že to byla osobnost nad jiné zajímavá. Adolf Freund, někdy přezdívaný Frajnd.

Do Libčic přišel v roce 1872. Poštovní úřad původně sídlil v jeho vlastním domě, kde byla zároveň trafika a hostinec. Až pak se přestěhoval do č. p. 54. Další lokací libčické pošty byla dnešní adresa v přízemí Kroiherova domu, tedy v bývalé Kampeličce.

Freund byl náplava, ale do libčické komunity zapadl obdivuhodným způsobem.

Už krátce po příchodu do vsi se v roce 1875 stal jedním ze zakladatelů zdejší Občansko-čtenářské jednoty. Vznikla v hostinci U Libuše v dnešní Libušině ulici č. p. 41 a Freund byl jejím jednatelem. Předsedou byl Karel Michovský a mezi členy nacházíme chalupníka Kulhavého, A. Müllera, A. a J. Neumanovy, faráře Tomáše Nováka, pokrývače V. Rohana, rolníky F. a J. Suků, hostinského Č. Sýkoru, kováře J. Tvrze, Ondřeje Votýpku, J. Táborského z Dolan, rolníky F. Havluje, V. Křivánka, J. Rouse, F. Šťastného, Jana Pražáka a F. Šíchu z Dolan a F. Vobořila z Debrna.

Osud Jednoty byl dramatický. Jak píše v obecní kronice starosta Josef Kejř, byla v roce 1893 rozpuštěna. Důvod úředního zásahu neuvádí. Ovšem traduje se, že když tehdy čeští poslanci ve Vídni pronesli projevy proti vládě, poslala jim Občansko-čtenářská jednota souhlasný telegram. Snad právě za tento počin byla Jednota úředně likvidována a její majetek zabaven. Teprve o několik let později byly knihy tohoto spolku vráceny obci.

Freund vstoupil do sociální demokracie a jako takový vzpomínal na 1. máj roku 1890. Toho dne se v Praze konala první májová manifestace a byla k tomu vydána pamětní medaile, kterou navrhl  snad také libčický obyvatel pan Miňovský. Na lícní straně bylo vyraženo „Vzpomínka na 1. máj 1890“ a na druhé straně byl symbol dělnické solidarity, tehdy hojně používaný – dvě semknuté ruce na vavřínovém věnci. Medaile se dobře prodávala a jak Freund později tvrdil, stala se velkou vzácností.

Freund byl vůbec velký milovník starožitností, měl vlastní sbírky. Kromě toho vydával vlastním nákladem pohlednice Libčic. Ještě dnes je možné je sehnat na specializovaných burzách. Pod pseudonymem F. A. Libčický také složil píseň Libčické posvícení. Nebyla dokonalá, ale přesto se při posvícení často hrála. Na přelomu století byl Adolf Freund u založení libčického hasičského sboru. V listopadu 1901 byl zvolen do obecního zastupitelstva. Kromě těchto místních aktivit složil Freund píseň Zbořený Karlův most. Byla to reakce na protržení pražského Karlova mostu při povodni v roce 1890. Ve své bakalářské práci o kramářských písních na FF Masarykovy univerzity ji popisuje v roce 2015 Zdeňka Malínková: „Tato píseň má rozsah 8 strof po 8 verších, z nichž je cítit bolest nad zdevastovanou stavbou, která je považována za chloubu národa. V refrénu se zpívá: „Pláče vlast a žalně kvílí národ český chlouby prost – ve strašlivě krátké chvíli zbořen slavný Karlův most.“

V úvodní strofě je hlavní město naší země vyjádřeno personifikací, jako „Zlatá Praha nad Vltavou ve smutek se odívá“. Ve druhé strofě autor vzývá lidi, aby se podívali, jak voda odnáší Karlův most, který je chloubou vlasti podobně jako Národní divadlo. V jiné strofě Freund mluví ke Karlu IV.: „Karle, Karle, otče vlasti, ten tvůj slavný pomník pad‘, který přestál řadu strastí jako hrdý skalní hrad! Pláče vlast a žalně kvílí.“ Ale nakonec Freund píše o naději, že všechno zlé se v dobré obrátí a Karlův most bude stát ještě dlouhá léta. Píseň končí slovy: „V celé vlasti se ozvěnou jásot bude rozléhat, nad Vltavou stříbropěnnou most až bude panovat.“

Uměleckou hodnotu písně ponechávám na mínění každého jednoho čtenáře.

Dne 5. května 1912 měl ustavující valnou hromadu libčický fotbalový klub S. K. Libuše. Jeho prvním předsedou byl zvolen právě Adolf Freund, místopředsedou Alois Vik. Členské zápisné bylo 1K a příspěvek 10 haléřů týdně. V září 1912 měl klub již 35 členů. V podstatě souběžně vznikl fotbalový klub i v Letkách.
K dokreslení dodejme, že v těch letech nebylo v Libčicích žádné hřiště a zápasy se hrály pouze po žních, když některý rolník dovolil postavit na sklizeném poli branky.

Obecní zastupitelstvo uložilo 27. dubna 1922 panu Adolfu Freundovi vést podle zákona o pamětních knihách libčickou kroniku. Freund měl ovšem svou hlavu a rozhodl se, že kromě zápisů do nové pamětní knihy bude ještě vpisovat do staré pamětní knihy události, které načerpá z různých historických zdrojů. Vlastnil například starou kupeckou knihu, kde byly zápisy od počátku 19. století a z ní čerpal různá fakta. Svými vsuvkami udělal původní kroniku hodně nepřehlednou, ale zato zachoval mnoho informací, které by byly nenávratně ztraceny.

Z již zmíněné tzv. Kejřovy kramářské neboli kupecké knížky jsou tu zápisy počínající v roce 1818 a končící v roce 1870. Freund k nim poznamenal: „Učinil jsem z této kramářské knihy výpisy toho, co se mi zdálo zajímavé. Zejména jsou z toho vidět ceny z té doby.“ Dále Freund píše, že knihu vedli postupně otec a syn. Z písma usuzuje, že otec měl „skromné školy“, ale „vedl lepší pořádek“ v knize. Syn se někdy nenamáhal napsat k zápisu ani datum.

V nedatovaném zápise do kroniky, nejspíš někdy na přelomu tisíciletí, Freund vzpomíná, že v obci byl jistý Titěra dohazovačem, ale většinou neměl koho dohazovat.

Jak řečeno, Freund byl sociálním demokratem a jako takový měl velké lidské soucítění a pochopení pro chudé. Svědčí o tom například zápis z roku 1917. Popisuje, jak Terezie Švejdová, manželka dělníka a ponocného v Libčicích, napsala dne 26. července 1917 žádost okresní vyživovací komisi na Smíchově. Uvedla v ní, že její manžel Alois Švejda nastoupil vojenskou povinnost dne 15. května 1915 a že ona požívá až dosud celkové denní podpory pro sebe a svých sedm dětí (nejstarší 17 let, nejmladší 3 roky) čtyři koruny na den. S takovým obnosem nebylo možné podle ní při tehdejších poměrech vyjít a děti trpěly stálým hladem, neměly boty ani dost oblečení. Paní Švejdová podotkla ještě, že manžel „coby zručný sekáč každoročně o žních vydělal nejméně 250K“, což opomněla v původní žádosti o podporu uvést. Prosí tedy zpětně za léta 1915-1917 o vyplacení rozdílu, který by jí při správném vyplnění žádosti náležel. Dopis spolupodepsala řada libčických rolníků, například Rudolf Stádník, Josef Brejcha, Otilie Tlustá, Otakar Suk, Anna Srbová, Otakar Bělohradský a Josef Křivánek. Kronikář Freund to komentoval takto: „Tento dokument mluví! Za šest neděl teprve po odchodu manželově obdržela denní příspěvek celých čtyř korun! Ucházela se dvakrát, nedostala však nic víc. Naopak vytknuto jí úředně, že má domek a že Švejda vydělal v roce 1914 celých 1556 K a 1 haléř. Podotýkám, že jsem do této rodiny docházel na polední polévku, která každodenně byla hubenější, naposledy byla to jen úplně voda. A to jedli prosím všichni, celá rodina Švejdova. K tomu přikusovali jablka, což jedině zde bylo ke koupi… Nejstarší Marie, rozená 1900, chodila do cihelny a při té stravě vůčihledně slábla až konečně také zemřela. Mladší Anna se narodila 1902, pak Bartoloměj 1903, Terezie 1905, Alžběta 1909, František 1911 a Růženka 1914. A to byla rodina člověka, který pilně pracoval a děti své ke práci vedl. A jiní v té době nacpávali si žaludky a přecpávali své kapsy. Taková je lidská spravedlnost!“

I v oněch dávných dobách byly se zapisováním do kronik specifické potíže. Freund zřejmě dostal instrukce co zapisovat má a o čem pomlčet, což mu nebylo zjevně po chuti. Navíc nová pamětní kniha, kterou mu koupili za 250 Kč, se mu nezdála k tomu účelu důstojná.

V Letkách byl tehdy kronikářem obecní tajemník Václav Mára, ale o něm někdy později.

I k svérázné postavě páně Freunda se ještě časem vrátím.

Tak vypadala tůň pod továrnou a dnešní náplavka (jedna z pohlednic, kterou vydal Adolf Freund)

Zdroje: Kroniky, internet a soukromý archiv autora. Bakalářská práce, Zdeňka Malínková, FF MU 2015