Skutečnost, že  letos v 9. třídě naší školy bylo necelých deset dětí,  mne velmi překvapila. Jsem už od školních let hodně vzdálen, ale pamatuji, že ve stejné situaci nás bylo v roce 1964 ve dvou paralelních „devítkách“ víc než šedesát.

A když už jsem v tom vzpomínání, připomněl jsem si všechny své třídní. Učitelku Čackou, která dovedla v první třídě skvěle chválit, pak krásnou Věru Frýbortovou, které jsme byli na svatbě. Frajera v nejlepším slova smyslu, nedávno zesnulého pana učitele Sládka, který se s námi nebál vyrazit na Lužnici v pramicích půjčených od místního převozníka. Boženku Zeithamlovou z našeho bezprostředního sousedství, které jsme byli na svatbě rovněž a jejíž aseptický svatební polibek „přes kapesník“, byl dlouho libčickou senzací….

A ředitele Jódla, školníka Tybaně, uklizečku paní Noulovou, kuchařku Rényovou, jejíž rčení při požadování přídavku – žereš jak Belgie – jsem pochopil až po letech, při návštěvě přátel v Lutychu…

Do školy jsem nastoupil v roce 1955, ještě mi nebylo celých šest let. Tehdy se tolik nevedly odklady a nemyslím, že mi to nějak uškodilo. Od té doby jsem všude byl nejmladší, až dnes se to nějak převrátilo. Posledním přímým kontaktem naší rodiny se školou byl skvělý výkon mojí malé sestřenice, která v listopadu 1969, dva měsíce po nástupu do první třídy, plna nervozity absolvovala povinný výklad učitelky o VŘSR, aby  jí pak o samotě po hodině poučila sdělením, kterým samozřejmě byla vybavena do života z domova: Paní učitelko, nemluvte o Rusácích, nebo Vás zavřou….

Ta škola bývala jiná, protože jiná byla i doba. Přistupovalo se k dětem možná přísněji, autoritativněji. A postupem času si skoro myslím, že to není vždy od věci. Dnešní rodiče mají o výuce a její efektivitě úplně jiné představy než mívali naši. Vzpomínám, že tehdy moc nikoho nezajímalo,  jaké problémy mi dělal deficit znalostí při přechodu z libčické školy na vždy velmi náročné  kralupské gymnázium.

Dnes jsou v Libčicích lidé, kteří chtějí v zájmu svých dětí o škole diskutovat. Ne, aby uspokojili nějaké svoje osobní ambice, nebo snad aby šikanovali pedagogický sbor. Jde o cíl i cestu. Kvalitní, inspirující, zábavnou školu, která hned zkraje předvede žákům, že se vyplatí pracovat pořádně, pilně a iniciativně. Že učitel je zaslouženě autoritou, ale i chápajícím dospělým. Že obec, učitelé a rodiče se dokážou spojit v zájmu žactva.

À propos: Před časem visela na škole cedulka Rodiče vítáni. Mohlo by to snad být jinak?

Historický exkurs dokládající, že nikdy to nebylo se školou jednoduché:

 Ve 14. století v Libčicích byla údajně škola při farním kostele. Po třicetileté válce tu nějaký čas vyučoval soukromý kantor Jan Fleisner. V 18. století naše děti prý chodily do školy na Tursko. V roce 1779 zřízena škola v libčickém bytě učitele, předtím byla škola v č.17 v hospodě řečené Panský sklípek. V roce 1790 do ní chodilo 73 dětí z Libčic, Dolan, Letek i Chýnova. V roce 1799 farář Antonín Černý vzal školu i s učitelem na faru. Učilo se mimo jiné i v místnosti, kde byla černá kuchyně. Farář Filip Mičan při příchodu v roce 1817 poznamenal, že našel školu jako vězení. Také v roce 1849 píše farář Král vikariatnímu úřadu, že škola je ponurá, nízká, tři roky nebílená a podobá se prý lupičskému doupěti než škole. V roce 1865 odepřela obec pro školu otop a děti nosily do školy polínka, aby bylo čím topit. V roce 1891 postavena přízemní školní budova za 14 000 zlatých. Postupně nákladně rozšiřována. V roce 1919 zřízena škola měšťanská. Od roku 1928 obecná i měšťanská škola svěřena jednomu řediteli, panu Františku Zeithamlovi. Toho ještě někteří pamatujeme….

(Údaje: Julius Nádvorník, 1875-1942, katolický kněz, topograf, archeolog. Zdroj: (http://ekomuzeum.ratenice.cz/osobnosti)