A máme tu další příspěvek do oblíbené rubriky “Libčický kvíz”. Zcela otevřeně můžeme tvrdit, že je oblíbená, protože alespoň její autor si ji velmi oblíbil. Ergo kladívko, tímto máme jisto, že je oblíbená… Ale přejděme k naší dnešní otázce, stačí kliknout a vnořit se do celého článku.
Úplně popravdě – vnořovat se nebylo třeba, dnešní kvízová otázka byla v plné nahotě zjevena přímo v nadpisu článku. Ale když už tu jste a čtete to, můžeme si naši otázku alespoň zopakovat:
Kvízová otázka zní:
Co mohou mít Dolany, ale ne Libčice?
Odpověď:
Správnou odpověď naleznete, pokud kliknete sem.
(Poznámka: tato otázka nastavuje nemilosrdné zrcadlo všem maloměstským viaduktům)
I vy jste si oblíbili naše kvízové otázky?
Pak nabízíme vaší pozornosti všechny dosud uveřejněné otázky zde.
Zapomínáš, že my jsme o krok dál a víme, že se jedná o “zrcadla smrti”. Nejspíš i z toho důvodu nikdo nevrátil zrcadla na křižovatku Saharské s Chýnovské, kde je sfoukl milosrdný vítr. Nejspíš tím uštřil nejeden život a bezpočet zmuchlaných plechů všech těch co by se do nich podívali a spolehli se na to co vidí..
Shodou okolností se nám v redakci LK.cz objevil předprodukční výtisk chystaného bestselleru podzimní knižní sezóny. Přinášíme krátkou ukázku.
Dolanská zrcadla smrti
kapitola 38, Past sklapla naprázdno
Gumy svištěly po asfaltu a jeho nohy se točily v plné zátěži. Velký tác, nejmenší kolečko. Kdo to tam nikdy nehodil, nepochopí ten slastný pocit z omamné dřiny. Svěží vánek chladil jeho potem zbrocené čelo. Propocené trenky už se trochu zařezávaly. Šlapal. Šlapal a tlusté pneumatiky jeho trekového kola Superior ukusovaly z denní porce kilometrů. Krev mu bušila ve spáncích. Ale jeho mysl byla naplněna jedinou myšlénkou. Mantra vytlačila vše ostatní. Nevnímal běláska, který jen taktak na poslední chvíli vybral svůj let a zabránil srážce. Nevnímal kosa, jenž písní oslavoval příchod jara a zval svou družku k jarním olympijským hrám lásky…
Od dolanského jezu mu na pozdrav mávala ondatra, ale on nevnímal ani to. Jeho mysl zcela vyplnil ten jediný příkaz: “Nesmíš se podívat. Nesmíš se podívat! Karle, ty se nepodíváš, tajemník to říkal jasně”. Bylo v tom všechno odhodlání, všechna ta naléhavost, jak ji slyšel v tajemníkově hlasu. Byl v tom však i strach. Ne děsivá hrůza, která vás sváže, nebyla v tom panika, co ochromí. Vždycky tajemníkovi zcela důvěřoval. Byl to ten zdravý respekt, ta síla, která mu v životě již tolikrát pomohla neselhat a zvítězit. “To musím zvládnout sám, na to snad sílu mám…” a Karel věděl, že už se blíží. Dolanská zrcadla smrti. Teď už cítil, že tam někde před ním se na něj směje první. Cítil, jak ho láká odrazem prvních raních slunečních paprsků. Zatvrdil se. “Karle, ty se nepodíváš, tajemník měl pravdu!”
…no ono je to ještě dlouhý, tak já prozradím pointu. Zkrátka… projel, a tak se ten koncert “Karel Gott ve Slaném po 50ti letech” uskutečnil a byl to velký úspěch. Karel pak po koncertě pozval tajemníka na pivo a oba se hrozně zlískali, takže je cestou zpět zadržela policejní hlídka. A když nedejchali i podruhé hodnoty, které se neslučují se životem, ani jim nezabavili kola. Jen Karla požádali o podpis a zasalutovali jim na cestu.
Marku, tu knihu musím mít. Bežím zaplatit předrezervaci na Amazonu…