…říká při vzpomínce na libčické posvícení dlouholetý sokol, házenkář, autor knihy o bohaté historii libčické házené, bývalý tajemník městského úřadu a v neposlední řadě dědeček František Převorovský. Rozhovor s ním vedla jeho čtrnáctiletá vnučka Anna.

Redakce Libčických křižovatek věří, že je dobré dát příležitost mladším, aby prostřednictvím těch starších nám i sobě připomenuli nejenom to, co v našem městě bylo, ale i to, že lidé zde žijící tvoří společnou komunitu, v níž by měli nalézt sílu nemyslet jenom na sebe a na své zájmy, ale i na ty druhé. Posvícení se k tomu přímo nabízí.

Pamatuješ si na posvícení, když jsi byl ještě malý?
Ano, pamatuji. To se k nám domů vždycky sjelo celé příbuzenstvo oslavovat. Maminka napekla koláče, udělala bramborový salát a usmažila řízky. Koláče jsme vždycky zdobili s ní, i když tatínek se k tomu moc neměl.

Jakou dobrotu jsi měl nejradši?
Nejradši ze všeho jsem měl řízek. Taky koláče jsem měl rád, nejvíce makový.

A kde se to celé posvícení vlastně konalo?
To víš, že nás děti zajímaly hlavně stánky s různými cetkami a dobrotami. Začínaly většinou u hřbitova (vedle současného Oranžového hřiště) a někdy dosáhly až k nádraží. Dříve se před libčickým posvícením konávala sokolská pouť. Sokolové si věci připravili a starali se o ně sami. Měli i sokolský cirkus, který předvádědl ukázky z činností Sokola, třeba cvičení na hrazdách.

Libčické posvícení 1945. Sokolská mládež předvedla českou a moravskou
besedu. Foto: archiv F. Převorovského

A co se prodávalo ve stáncích?
Ve stáncích?… Všechno možný. Od perníčků a koláčů, přes látky, závěsy, hračky, řemeslné výrobky až po štěstíčka nebo sklenice s medem. Vždycky si vzpomenu na ledomedocucnakládě naložený v čokoládě.

Ledomedocucnakládě naložený v čokoládě, co to bylo?
To byla taková sladká ledová tyčinka. Vždycky na pouti stál pán a ten měl vedle sebe krabici se suchým ledem. V té krabici byl ledomedocucnakládě naložený v čokoládě, ale nebyl jenom v čokoládě, většinou tam bylo na výběr z více příchutí. Když se na to zpětně podívám, byl to vlastně předchůdce dnešních nanuků.

Byla na posvícení taky tombola? Co se třeba dalo vyhrát?
Ne, tombola nebyla. I když… Byl tam papoušek a tahal z krabice lístečky, na kterých bylo napsáno, co jste vyhráli. Většinou mezi výhrami byly maličkosti jako prstýnek, štěstíčko, náramek a tak dál.

A kolik bylo kolotočů?
Pokud se dobře vzpomínám, většinou byl velký kolotoč, dva malé a k tomu ještě houpačky.

Pamatuješ si ještě, kolik stálo povození na kolotoči?
No jistě, padesát haléřů. Hezké bylo to, že když někdo neměl na povození peníze, mohl vzít nějakou věc z domova (třeba vajíčka nebo hrušku) a povozit se za to. Babička Hanička vždycky vyprávěla, že se jednou za velkou hrušku máslovku vezla dvakrát.

Prý byl taky cirkus?
Pamatuju si, že jednou tam dva cirkusy byly. Předvedli se klauni, žongléři a hadi, které dokonce dávali
pochovat i lidem v publiku.

Dědo, teď závěrečná otázka: Co jsi měl na posvícení nejradši?
Asi prostě to, že je posvícení. Když jsem byl pak starší, tak se mi taky líbily taneční zábavy, které se konaly v hospodách Na Černé Hoře, v Sokolovně, Na Radosti, Na Hřišti (v Letkách). Všechny sály byly plné!

Rozhovor s Františkem Převorovským vedla Anna Štětková