Položili jste někdy svému okolí divnou otázku? A co odpověď? Byla překvapivá? Nebo z jiného pohledu: Na co jste si hráli jako malí (či trochu větší)? Na popeláře? Na vojáky? Na pana doktora? Na maminku a na tatínka? Ne, stop! Detaily, byť jistě zajímavé, si nechte na pozdější hodinu. V naší malé  interní anketě, ke které se stále můžete připojit v diskusi pod článkem, jsme se zeptali:

Vydávali jste během studií (od mateřské po vysokou) někdy studentský / školní / třídní časopis?

Věstník 433

Na kolejích jsem vydávala “Věstník 433” (to bylo číslo našeho pokoje). Bohužel se dostal pouze k číslu jedna, ale bylo v něm všechno: rozhovor, hudební rubrika, recepty, předpověď počasí… Za originální jsme považovali rozhovor, který vedla jedna osoba sama se sebou, pod svým vlastním jménem a pod přezdívkou. Později jsem zjistila, že to je běžná novinářská praxe…

Distribuce byla pouze mezi návštěvy našeho pokoje. Na Věstník tak trochu volně navázal časopis jiných mých kamarádů, který nesl název “Stejný ksichty” a pojednával o životě několika kapel, v nichž hráli stále ti samí lidé. 

Jinak jsem se orientovala spíše na jednotlivé příležitostné tisky (“knihy”). Okouzlení editorem T602 bylo veliké!

Červ, Konkurent a Převážně neškodný

Na gymplu jsme vydávali postupně časopisy “Červ”, “Konkurent” a “Převážně neškodný”. Všechno byly občasníky s 8-13 čísly ročně, v rozsahu 8-24 stran A5 ČB, tištěno na školním offsetu a lámáno na starém dobrém Quarku.

Poslední jmenovaný byl už rozumný časopis včetně registrace a ISSN. V nákladu cca 500 kusů distribuován na řadě středních škol v Praze. Pak žil ještě pár let jako ezin na webu.

Několik exemplářů mám ještě schovaných.

Oheň v novinách aneb noviny v ohni

Asi nemám nic, co by bylo zvlášť zajímavé. Na základce v sedmé a osmé třídě jsme s kamarádkou Danou (se sporými příspěvky spolužáků – třebas Zilda uměl slušné karikatury) psaly občasník “Oheň v novinách, aneb noviny v ohni.”

Název naznačoval, že obsahem byly horké novinky z různých oblastí zájmu a zároveň že se případně “tiskovina” dala využít k něčemu užitečnému – např. k podpalu. “Tiskovina” je v uvozovkách, protože dva exempláře (takovým nákladem to vycházelo) jsme vždy ručně psaly a malovaly. Zásadní bylo, aby “Noviny” nepadly do rukou kantorům, protože vždy obsahovaly kritické a nelichotivé komentáře o zmíněných.

“Výtisky” kolovaly zpravidla po naší třídě – do jiných tříd byly zapůjčovány pouze sporadicky – právě z důvodu hrozby prozrazení. Dvakrát jsem poslala (již neaktuální) číslo své babičce do Humpolce a ta mně zase naopak nazpátek dvacetikorunu (papírové dvacky byly tehdy myslím modré). Zřejmě byla ještě pod vlivem Jana Zábrany a věřila, že ze mne něco bude 🙂 .

Modrá hvězda

Ve třetí třídě jsme vydávala  literární časopis: básně, povídky, pohádky + křížovky. Název “Modrá hvězda”, ručně psané vydání určené paní učitelce. Počet vytvořených vydání určitě přesáhl 3.

Mladá piškvorka a Věhlas

Vydávali jsme se spolužáky na gymplu “Mladou piškvorku”. A vydrželo nám to vlastně až na vysokou. Výroba? Dvojlisty vytržené z A5 sešitů bez linek, text psaný tužkou. Pracovní doba? Některé nudnější vyučovací hodiny. Na vrcholu jsme měli náklad až dva výpisky. Tak málo – mimo jiné – i proto, že nám pan profesor češtiny vysvětlil, že jakmile se dostaneme na 5 kopií, jsme v průšvihu. Nebo mám považovat za zlaté období éru, kdy jsme používali i pastelky a formát vyrostl na A4?

Byl to kmenový časopis organizace “FiPA”. A uveřejňovali se v něm pravidelně výsledky a reportáže z piškvorkových turnajů (posléze i šachových, badmintonových, pexesových a dalších), měli jsme sporťáka, který do něj komentoval – přebíral výsledky regionálních hokejových a fotbalových týmů. Býval tam pravidelný rozhovor se spolužáky, nechyběl ani komiks. I na závažná školně-společenská témata se dostalo. Výroční a speciální čísla se věnovala “apokryfům” o vzniku hry, která vyplňovala naše přestávky mezi výukou, a historickému významu Mladé Piškvorky pro rozvoj kultury v českých zemích na úsvitu civilizace.

Později, souběžně s Piškvorkou, jsem se dohodl se spolužákem, který ve stejné třídě vydával postupně konkurenční Propterea Quod, Rudý quítek a Brave New World, že je nám třída malá a chceme oslovit celou školu. Tak vznikl “Věhlas”. Chvíli po listopadu 1989 nás pustili do výpočetního střediska školy, kde nám dovolili tisknout jehličkovou tiskárnou bez pásky z T602 na cyklostylové blány, kam se potom ručně “doryly” obrázky (tyto technologie nebyly moc komaptibilní). A hned na to nás vzal zástupce ředitele za do té doby pro nás vždy zamčené dveře hned za sborovnou, kde stál cyklostyl. V točení klikou jsme se myslím střídali.

ŠOK

Na gymplu jsme s kamarádem vydávali časopis ŠOK, 1988 nebo 1989. Na cyklostylu. Vydali jsme asi tři čísla, pak nás to přestalo bavit, jelikož nám do toho moc kecal ředitel Dvořákova gymnázia Jiří Mašín.

Univerzita Karlova

V roce 1967 a 68 jsme jako studenti novinařiny na UK povinně přispívali do časopisu Univerzita Karlova, kterému v té době šéfoval Jaromír Hořec. Tento časopis jsme i kolportovali na ulicích Prahy a dalších měst (podle toho kdo byl odkud).

Na jaře 1968 se z časopisu stal trhák a z kolportáže velká zábava, ale hlavně poměrně slušný výdělek. Krom toho byla v redakci sekretářka Saša, která měla velké přednosti. Byla milá a pracovitá…

Supertrefa

Tenhle časopis jsme vydávali tak v šesté – sedmé třídě ZŠ Libčice,  tedy rok 1993(4). Netuším kolik čísel vyšlo. Prodával se za 5 Kč. Prodej jsme se naivně snažili zvýšit použitím maskota/kamelota Supertrefáka, což byla úzká bedna naražená na hlavu a tělo některého z nás. Prodej se tím nezvýšil, počet kopanců do zadku však ano.

Časopis mimo rozhovorů a oblíbené křížovky obsahoval pravidelně také nějaký výňatek z Guinessovy knihy rekordů a pak ještě mimo jiné článek zvaný “Tahákologie” – tedy pojednání o přípravě taháků, jejich typů, možností použití. I s názorným příkladem.

Jelikož naše redakce měla přístup ke kopírce ve sborovně, byl vypracovaný tahák na zeměpis daleko lepší marketingový tah než kamelot Supertrefák.

Redakce časopisu Supertrefa za svou existenci vděčila především paní učitelce Dušánkové, která byla naším styčným bodem pro komunikaci s pedagogy. Alespoň tak si to pamatuji já. Měli jsme dokonce vyčleněnou místnost coby redakci.

MaxiDOGA Fík a Mermaid

Ač nám jeden ze “zasloužilých” kantorů navrhoval, aby se časopis jmenoval “Pohlednice” či “Obrazy”, my se rozhodli pro “MaxiDOGA Fík”. Vycházel na víceletém gymnáziu v první půli mého studia (tercie, kvarta). Byl to celoškolní časopis, ale připravovala ho především naše třída. Nejspíš to byl měsíčník – nebo občasník? A nevydržel moc čísel, maximálně tak čtyři. Já měla na starost rubriku “Zvěrokruh”, dobrá kamarádka přispívala vlastní poezií. Pochlubit se mohu i zkušeností s cenzurou. Maminka jiné mé spolužačky na škole učila. A ještě před uveřejněním své dceři rezolutně zatrhla fejeton o nových odpadkových koších před školou.

Dokonce ještě o chvíli dřív, nejspíš v sekundě, jsme my – čtyři kamarádky vydávaly časpois “Mermaid” v angličtině. To byl tedy spíš školní projekt v rámci angličtiny. Byly jsme na něj hodně hrdé a vydržely jsme jej produkovat celý rok.

Rádio Zkrat

Médium, kde jsem se angažovala i já, se jmenovalo Rádio Zkrat. Z podrobností uvedu jen to, že jak se jmenovalo, tak taky skončilo.