Vyšlo v tištěné podobě Libčických křižovatek číslo 1 / 2017.
Nad otázkami, které připravil Martin Sekera, urbanismu diskutují:

• Petra Pelešková, stavební inženýrka a zastupitelka za LOS
• Martin Šimon, urbánní geograf
• Patrik Hoffman, architekt
• Martin Sekera, historik

Co to vlastně je urbanismus a urbanizace?

Patrik Hoffman: V jednoduché větě je to tvorba prostředí, ve kterém žijeme. Prostředí, které žije, pak vytváří mezilidské vztahy. Špatným urbanismem můžeme způsobit, že se vztahy rozklíží a nefungují, naopak dobrým urbanismem můžeme napomoci tomu, že spolu lidi žijí a sdílí společný život ve městě.

Martin Šimon: Urbanismus je praktická disciplína, která se snaží vyřešit vztahy na území, kde lidé bydlí, pracují, kam chodí nakupovat. Mají být pokud možno logicky uspořádané a mezi těmito funkcemi v území by nemělo docházet ke konfliktům. V urbanismu je důležité plánování, protože když se někde postaví dům nebo komunikace, tak tam v tom místě stojí nejméně sto let.
Příklad špatného urbanismu třeba je v Praze zastávka metra Letňany. Lidé reálně bydlí jinde a musí jít půl kilometru někde přes pole, nebo nějakou zkratkou, aby se dostali domů.

Martin Sekera: Do urbanizace a do sociální mobility, tj. pohybu lidí po mapě země, hodně zasáhla v 19. století železnice. A když jedete po lokálních tratích, tak si všimněte, že jsou zastávky často daleko od obcí. Bylo to právě konfliktem mezi starým a novým, radní měst se báli, že by přivedením zastávky vlaku přímo k obci způsobili zánik určitých typů živností, především povozníků, a proto si vymiňovali, že železnice má být v určité vzdálenosti. Naopak v našem městě trať umožnila vznik nového centra výroby.

Jak jsou na tom s urbanismem Libčice?

Martin Šimon: V Libčicích je spousta míst, třeba ulice Vltavská, která je k podjezdu úzká. Bylo to asi dobré, když se jezdilo povozem, ale v současnosti je to dlouhodobě nevyhovující místo. Takových bodů je tu spousta a je to proto, že někde se kdysi postavil dům, tenkrát to vyhovovalo a dneska už to nevyhovuje. Taková místa by se měla nějakým způsobem přizpůsobovat současnosti.

Petra Pelešková: Na druhou stranu je tato část města určitým historickým jádrem, v blízkosti ulice Vltavské stojí dům s číslem popisným 1, v Letkách je to zase místo kolem kapličky, kolem hasičské zbrojnice. Tuším, že je to i vyznačené v územním plánu jako historická zástavba, která by měla být chráněná před necitlivými zásahy.

Patrik Hoffman: Mělo by být věcí diskuse, do jaké míry je ten který zásah adekvátní potřebám, protože někdy taková komplikovanější místa překvapivě fungují líp, než kdybychom tam vytvořili situačně a dopravně přehlednou situaci. Naopak ta jistota vede k tomu, že lidé přestávají dávat pozor a jezdí bezohledně.
Dnes jsme v zajetí často dost nesmyslných norem a předpisů, které třeba určují, kolik má být kde míst k parkování. Jenže lidé také potřebují někde žít a může být i dobré je donutit, aby chodili pěšky a nejezdili autem ve prospěch toho, že žijí v kvalitnějším prostředí. Z mého pohledu není místo lepší proto, že tam lépe zaparkuji, ale že si mám kde sednout, můžu se v ulici potkat se svými sousedy, mám si kde nakoupit. Automobilismus způsobil radikální změnu ve vnímání měst, která nám dříve vyhovovala a najednou přestávají být pohodlná, protože nemohu někam zajet a zaparkovat.

Petra Pelešková: Pro mne je urbanismus i měřítko. Například takové sídliště Sahara – domnívám se, že je celkově větší, než přísluší velikosti obce.

Martin Sekera: Shodneme se teď tedy na tom, že urbánní vývoj je reakcí na proměnu potřeb lidí žijící v dané lokalitě. Tato změna vyvolává napětí mezi těmi, kteří mají rozhodovat o změně sídla. Jde o střet mezi novým a starým, ať už je to představa nebo konkrétní zhmotnění v podobě plánu, nebo pak ve stavbě samotné. Bývá to ostrý střet, protože staré je nahrazeno něčím novým. Připomeňme si rok 1897, kdy se bouralo Staré Město v oblasti Josefova v Praze. Tehdy probíhaly obrovské debaty, ve kterých pokrokáři říkali, že zbouráním se utvoří prostor pro stavbu nových budov, které budou především hygienické, charakter uliček nebude už středověký, ale moderní. To vyvolávalo pohoršení u zastánců starých hodnot, staré kultury. Do diskuse přispěl i spisovatel Vilém Mrštík svým proslulým manifestem Bestia triumphans, kterým protestoval proti asanaci historického centra Prahy. V 19. století začínala urbanizace gradovat. Ze současnosti bych zase připomněl událost, kdy do Letenské pláně, prostoru, který byl dlouhodobě prázdný, architekt a jeho partner Národní knihovna určili místo pro velkostavbu nové knihovny. Také to vyvolalo velké střety.

Je tedy nezbytné, aby při rozvoji města docházelo ke střetům, nebo lze nějak hledat kompromis? Jak se dosáhne konsensu?

Patrik Hoffman: Já jsem vždycky zastáncem konsensu a dialogu před střetem. Jsem přesvědčen, že střet produkuje negativní energie. Měli bychom být vychováváni k dialogu, naslouchat si.

Petra Pelešková: Pokud má vzniknout něco výrazně jiného, než to, co v místě původně bylo, a záměr se provádí bez vysvětlení, bez zasazení do historického kontextu, pak takový projekt nemusí být dobře přijat. Příkladem je velká diskuse kolem Tančícího domu architekta Miluniče. To byla „pecka”, která se zde objevila krátce po revoluci. Spousta lidí mělo dlouhou dobu velký problém dům přijmout, a přitom dnes už nám připadá, že tam byl vždycky. Jsou to přirozené stavy, které však nemusí nastat vždy. Je to celé o komunikaci, vysvětlování a diskutování.

Patrik Hoffman: Možná je to tím, že jsme málo poučitelní z vývoje kolem nás. Tančící dům totiž ukázal, že i to nové může být přínosem a dobré.
Něco podobného jsem zažil na Sněžce, kde jsme s Martinem Rajnišem postavili Poštovnu. Její podoba byla také předmětem velké diskuse. Výsledný návrh vzešel právě z konsensu, shodli jsme se na vytvoření dočasné a snadno odstranitelné stavby, která by zároveň řešila aktuální potřebu mít na Sněžce něco, co bude lidem přístupné, co jim bude sloužit. Vzniklo to po šílené diskusi, kdy na straně národního parku bylo vše vnímáno velmi negativně. Především šlo o to, zda Poštovna nebude ohromný dům.
Po dokončení stavby jsem pak při nějaké cestě nahoru potkal člověka, který byl jejícm největším odpůrcem. Ta z místa, kde jsme se setkali, skutečně nebyla vidět. Zeptal jsem se ho, co si o tom tedy myslí. A on mne zaskočil tím, že řekl, že teď už to přece nikoho nezajímá. Já jsem přitom čekal důležitou reflexi, protože když něco navrhuji, tak se snažím přemýšlet, vytvořit něco, co funguje a pak mne zajímá, jestli to skutečně funguje, a jestli jsem to navrhl správně. Někdy se stane, že se zmýlíme a pak je to pro nás poučení, že příště to máme udělat jinak.

Martin Šimon: To, co jste teď popisovali, je taková vlajková architektura, důležitá spíše z pohledu vnější prezentace města. Pro obyvatele je ale podstatná ta „každodenní” architektura, jejíž plánování je daleko méně konfliktní, je možné je založit na datech, na reálných potřebách v území. Je to trochu jiný typ problému a vyžaduje diskusi a analýzu, která bude podporovat rozhodnutí. Jestli chci změnit image města, které je industriální, tak tam postavím „šílenou” skleněnou knihovnu, kterou budu dávat na všechny pohlednice, aby lidi začali takové město vnímat jinak než dříve. Ale když řeším běžnou infrastrukturu na každodenní použití, tak to není tolik konfliktní a ji možné rozumně plánovat.

Martin Sekera: K plánování je třeba vzít v úvahu celé spektrum dat, která se týkají lidí, kteří v daném městě žijí, zvyků, stojící infrastruktury, přírodních podmínek. Je to zkrátka soubor, který nemůže být tvořen amatérsky, musí být v kvalifikované podobě k dispozici těm, kteří o městě rozhodují.

Petra Pelešková: V plánování rozvoje města je také potřeba sofistikovaného člověka, který si uvědomí, že se všechno nedá dělat direktivně, naopak je nutné lidi z města propojit, sestavit data jako podklad pro toho, kdo začne něco vytvářet. Musí to být člověk vstřícný k okolí, někdo s nadhledem, schopností komunikovat a především naslouchat, a ten, kdo dokáže v zájmu ostatních potlačit vlastní ego pro trvalejší hodnotu. A nemusí to být specialista, aby tomu všemu rozuměl, spíše manažer.

Patrik Hoffman: Také si to myslím. Pokud bych se měl zabývat rozvojem obce, musím vědět, jaké nástroje k rozvoji potřebuji. K tomu, abych se dobře rozhodoval, potřebuji znát data a informace, které získám od lidí, kteří tu žijí. A ten materiál pak ve výsledku slouží mně nebo voleným zástupcům k tomu, aby se dobře rozhodli.

Je pro město výhoda, když má historické centrum?

Petra Pelešková: Výhodou je, že to, co setrvalo, vydrželo třeba ze středověku do současnosti a je určitým způsobem historií prověřeno. Historické jádro je centrum, příjemný prostor, je to místo, které má měřítko. V historických jádrech obecně nejsou přerostlé budovy, nic, co by ohromovalo velikostí, co by na vás pomyslně padalo. Může tu, dejme tomu, být velký kostel, ale ani to není pravidlo. Nová zástavba se může od starého centra odvíjet, vzájemně si ale obě části nemusí konkurovat. Myslím si, že je určitě plus, když historické jádro ve městě je. Když se vytváří nové, tak nikdy předem nevíte, jestli bude potřebám města ve výsledku vyhovovat.

Patrik Hoffman: Pro mne historické centrum vždy představuje snazší identifikaci s daným místem, je to prostor, který funguje několik desítek či stovek let, vytváří genius loci, ač je těžko uchopitelné, je omíláno léty a tvoří identitu místa. Další rozvoj je tedy rozvojem této identity.

Martin Šimon: Někdy nemusí být historická zástavba zárukou úspěšného rozvoje. Příkladem mohou být některá města v bývalém východním Německu, která mají krásnou historickou zástavbu, a ta je jim vzhledem k demografickému i jinému vývoji úplně k ničemu. Když se musí stará zástavba opravit a současně se chce zachovat původní podoba i proto, že si to přejí lidé zde žijící, jsou náklady výrazně vyšší. Historická zástavba tedy může být ve městech i zátěží. Ve srovnání s městem, které není historické, to celé čistě ekonomicky vyjde mnohonásobně dráž.

Martin Sekera: Nemít historické jádro ale není důvodem mít pocit, že není možné vytvořit identitu místa.

Směrem od Prahy k Libčicím mají všechny obce společnou přítomnost řeky Vltavy, a železnice. Čím se Libčice od ostatních odlišují –  ať už pozitivně nebo negativně? Jak by se Libčice měly rozvíjet?

Martin Šimon: Efekt blízkosti velkoměsta zásadní má vliv skoro na všechno. Zhruba před 30 lety, před 20 lety intenzivněji, začal přesun lidi do pražského zázemí. Lidé ale potřebují dojíždět do práce, kterou mají nejčastěji v Praze: aktuálně z Libčic do Prahy dojíždí asi 40% pracujících. Infrastruktura, kterou železnice je, předurčuje Libčice k rezidenčnímu charakteru. Vzdálenost k místu zaměstnání limituje i to, jaké skupiny lidí se sem mohou přistěhovat, protože už jsme na hraně rozumné dojížďky.
Podobně jako železnice, i řeka byla historicky linií rozvoje obchodu. Dnes naopak představuje spíše bariéru: lidé z druhého břehu, kteří by sem mohli jezdit, nakupovat tu, případně tu i bydlet, to nedělají, protože se na protější stranu nedá snadno dojet. Železniční trať je naopak bariérou přístupu k řece, takže když někdo chce něco zásadního udělat s Libčicemi, měl by tuto situaci nějak vyřešit.

Patrik Hoffman: Při řešení dostupnosti nové kotelny jsme řešili propojení s městem a jedna z úvah je otevřít sem stávající podchod pod tratí. Je to jedna z mála možností, kde se dá ještě dneska přidat propojení.

Martin Sekera: Před volbami se v Libčicích často objevují slogany o tom, že chceme zachovat naše malé klidné městečko. Je to odkaz na jeho rezidenční charakter. O to větší je pak zodpovědnost za to, jakou ta malost a klidnost bude mít kvalitu. Pokud má město vyhovovat obyvatelům, být moderní a srovnatelné s okolními obcemi,  tak musí být jeho rozvoj založen na nějaké dlouhodobé představě, formulované konkrétně ve strategickém plánu. Máme ho?

Petra Pelešková: Aktuálně ne. Snažili jsme se, aby strategický plán Libčice měly, protože ho považujeme za významný dokument, který nastavuje určité linky do budoucna v návaznosti na věci, které v místě existují a jsou hodnotné. Tento dokument má ale bohužel nejen u nás v obci poněkud zprofanovaný význam. Způsobily to do jisté míry dotační programy, v nichž byly přidělovány body za zpracovaný strategický plán. Mnoho obcí si jej proto nechalo zpracovat jen formálně. My bychom byli rádi, kdyby naše město mělo strategický plán, ale opravdový, včetně analyzovaných dat, kvalitních podkladů, vzešlých mimo jiné ze setkávání se s lidmi, jichž se týkají jednotlivé oblasti, které je potřeba zachytit. Nesetkali jsme se ale s pochopením, spíš jsme byli na obtíž. V současnosti tedy máme pouze koncept, pár čísel ze statistické ročenky. Uvidíme, jaký posun nastane po nedávném výběru koordinátorky strategického plánu.

Martin Šimon: Při strategickém plánování je podle mých zkušeností samotná aktivita důležitější než výsledek. Je potřeba dát dohromady víc lidí a využít odborností všech místních expertů. Společně se pak přijde se na nápady, na které by se jinak nepřišlo. Výsledkem by měl být konsensus nejenom lidský, ale také založený právě na zhodnocení dat, sociologických, hospodářských a dalších.

Poslední dobou se v Libčicích hodně diskutovalo o vzniku náměstí. Kde by podle vás mělo být? Tam, kde se to dnes náměstí (Svobody) spíše jen jmenuje?

Patrik Hoffman: Můj pohled je pohledem zvenku, protože to tu ještě dostatečně neznám. Mně ten prostor vždycky připadal spíš jako křižovatka. Jenom když si představím, že se tam shromáždí nějací lidé, ptám se, kde zaparkují, jak se tam dostanou bezpečně, aby nezkolabovala doprava v Libčicích, protože svým způsobem tudy projedou všechna auta ve městě.
Skutečně jen velmi okrajově znám situaci kolem kulturního domu. Tam jsem si potenciální centrum dovedl představit, ale takový plán by musel být na základě strategického plánování podpořen ve svém vývoji a růstu.
A v areálu bývalé šroubárny taková možnost také existuje, ale nechci říkat, že by to tak mělo být, protože by to mělo být předmětem nějaké diskuse.

Petra Pelešková: Potřeba shromažďovacího prostoru se podle mého názoru dost změnila. Na náměstí kdysi býval trh, za komunistů se zde manifestovalo, později i demonstrovalo s transparenty. Dnes už ta potřeba taková není. Pro mne by náměstí mělo význam s parkovou úpravou, kde si lidé sednou na lavičku, popovídají si.

Martin Šimon: V Libčicích se přes den po městě pohybují dvě hlavní věkové skupiny. Jsou to staří lidé a maminky s dětmi. Pro ně, jako hlavní uživatele, je správné prostor optimalizovat. Také bychom se měli ptát, zda pro tři vesnice, které naše město tvoří a mají svoje urbanizační jádra, je náměstí Svobody vůbec centrem.  Není tedy smysluplnější investovat do kvality těch stávajících míst, než vybudovat náměstí, kam ani nikdo nebude chodit? Ještě je potřeba si uvědomit, že stávající dílčí centra jsou jaksi rozeseta a kdyby se udělalo jedno centrum větší, je pravděpodobné, že by se ta dílčí zlikvidovala.

Petra Pelešková: Také jsem spíše pro posilování lokálních center a jejich vazeb. V Libčicích chybí pohodlné pěší propojení dílčích center – Chýnova a Letek. Tyto části jsou ve skutečnosti velmi blízké, nemají ale dobré a pohodlné spojení.

Patrik Hoffman: Funkční vazby v území jsou hodně důležité, pokud nejsou, tak město přestává fungovat. Někdy je vhodné “pustit žilou”, umožnit lidem pohyb a nabídnout jim novou možnost. Já se třeba neztotožním s názorem, že čtyři kilometry (od Hašlerovy vily na konec ulice Pod Viničkou) musí být nezbytně nutně daleko, je to o kvalitě služby a kvalitě prostředí. Skutečně je otázka, jestli nápad vytvořit v Libčicích „supercentrum”, je vůbec dobrý a jaký typ toho prostoru je vlastně důležitý.
S vizí rozvoje města je potřeba spojit i to, k jakému počtu směřujeme a s touto rozvojovou úvahou si říct, kolik center, kolik obchodů, se tady může uživit. Ale souvisí to i s tím, co jsme si říkali na začátku, jak moc jsou Libčice propojené s druhým břehem, okolními městy, jestli by Libčice mohly být zajímavou výletní destinací pro Prahu. Kdyby se podařilo je propojit cyklostezkou, pak už je to výletní cíl. To by všechno pomáhalo budovat tu důležitou infrastrukturu a pomáhat tomu, aby se tady uživila.
Jednal jsem s lidmi, kteří uvažovali o tom, že tady otevřou pivovarskou restauraci. Může tím přijít pozitivní efekt, i když tu služby tohoto druhu už jsou, nemusí si jen konkurovat. Vždycky je důležité, jak se s těmito věcmi pracuje. Jiné pojetí může z Libčic udělat atraktivní destinaci.

Martin Sekera: Já bych navrhoval debatu ukončit, aniž by byla uzavřená. Myslím, že vyjádřila to, jak těžké je přemýšlet o rozvoji města a o tom, co se nazývá urbanismem města, urbánním rozvojem. Musíme doufat, že ta náročnost budoucí radnice neodradí a že se to obrátí v dobrou perspektivu.