Tohle byla jedna z oblíbených lidových písní Pavla Jurkoviče a takhle ji zapsal do jednoho z řady zpěvníčků „Písničky pro celou rodinu“. Ve středu 11. 2. se i pro něj pravdivě naplnila a sborově zazněla na pražském břevnovském hřbitově, kam jej po obřadu plném hudby v bazilice sv. Markéty v Břevnovském klášteře přišly vyprovodit stovky lidí.

Pavel Jurkovič byl nejen výborným zpěvákem, instrumentalistou, hudebním skladatelem, básníkem, ale i nevšedním hudebním pedagogem. Po studiu na Orffově institutu v Salzburgu se zasloužil o šíření myšlenek Orff Schulwerku v Čechách – spolupracoval na České Orffově škole Petra Ebena a Ilji Hurníka, odučil stovky kurzů a seminářů pro učitele i širokou veřejnost a zasloužil se o vznik výuky s rozšířenou hudební výchovou na ZŠ Umělecká v Praze 7 a o vznik České Orffovy společnosti.

S Pavlem Jurkovičem a jeho vztahem ke Carlu Orffovi se měli možnost seznámit i návštěvníci 2. ročníku libčického sborového festivalu „Otevřená zahrada“ v roce 2010, kdy měl v evangelickém kostele krásné povídání o tomto skladateli. S tvorbou Pavla Jurkoviče se ale libčické děti potkávají stále – řada jeho písniček pro děti je součástí učebnic hudební výchovy (za všechny jmenujme alespoň „Máme doma místo psa kytku masožravou“), v ZUŠ hrajeme jeho úpravy renesančních skladeb v hodinách kytarové komorní hry, v letošním roce se Kulíšci naučili jména měsíců v roce právě díky jeho krásné písni. Malí muzikanti se právě učí jeho „Písničku o Sněhurce“ s poetickým textem Františka Halase a nejmenší děti, které chodí s rodiči na zpívání v MC Malina si užívají jeho tříhlasý pozdrav „Dobrý den“ stejně jako „Písničku pro houpací koně“ či kánon „Já mám tetu“…..

Měla jsem to štěstí potkávat se s Pavlem Jurkovičem od svých šesti let – nejdřív jsem jako malá obdivovala ty parádní hudební průvody naší základní školou v čase předvánočním, masopustním či velikonočním, na druhém stupni jsem se jich už mohla aktivně účastnit. Letní brněnská setkání na hudební škole v duchu idejí C. Orffa pro mě byla mnohem zásadnější než všechny hodiny pedagogiky a metodiky výuky na konzervatoři. Proto jsem se v závěru studia rozhodla zpracovat písemnou absolventskou práci právě o něm a mohla se tak s jeho osobností seznámit ještě blíž. Za všechna ta setkání jsem opravdu vděčná!

Pozvánka na koncert

A tak kromě tohoto vzpomenutí přijměte pozvání na koncert učitelů ZUŠ 16. 3. od 18:00 v sále základní umělecké školy.
Zde si Pavla Jurkoviče připomeneme ještě několika jeho písněmi.

Fotografie z představení v pražské Viole „Písně milostné, zbožné a darebné“, kde spolu s Alfrédem Strejčkem a Jitkou Molavcovou přednášeli poezii a hudbu středověku. Premiéru mělo toto představení v roce 1994.

 

 

Ohlédnutí za odkazem Pavla Jurkoviče z pera Rafaely Drgáčové si můžete přečíst zde.

Životopis

Více o životě Pavla Jurkoviče si také můžete přečíst v kapitole „Životopis“ z mé absolventské práce „Pavel Jurkovič – setkání a přátelství s Carlem Orffem“. Úvodní báseň je ze sbírky Pavla Jurkoviče „Po dávných stopách“.

Pavel Jurkovič se narodil 18. 8. 1933 ve Starém Poddvorově a zpěv ho provázel už od kolébky. Jak sám říká, mamička byla výborná zpěvačka s přirozeným pedagogickým nadáním. Díky tomu patřili sourozenci Jurkovičovi¹ k nejoblíbenějším koledníkům v dědině. Pro svůj pěkný tříhlasý zpěv byli všude vítaní. Od osmi let chodil Pavel Jurkovič na hodiny houslí do sousední vesnice. Když mu bylo dvanáct, přijeli do Poddvorova „páni z Prahy“ vybírat zpěváčky pro Scholu cantorum. Tu vedl Miroslav Venhoda², důležitá osoba pro Jurkovičův další hudební vývoj.

Schola cantorum – hudební instituce pro chlapce založená roku 1939 M.Venhodou. Stěžejní činností byl sborový zpěv. Repertoire tvořila duchovní hudba historická (gregoriánský chorál, hudba gotiky, renesance a baroka), lidové písně, vánoční a velikonoční hry, legendy… Nebyla však opomíjena ani soudobá duchovní hudba. Zázemí Schole poskytl nejprve Břevnovský, pak Strahovský klášter, kde měli chlapci neustálou možnost zpívat při bohoslužbách. Vedle zpěvu se zde věnovali také klavíru, hudební teorii, intonaci, nauce o harmonii a kompozici.

Protože byl vybrán jako nadaný zpěvák, ocitl se v roce 1945 Pavel Jurkovič v Praze. Zároveň se Scholou cantorum navštěvoval gymnázium v Dejvicích. Když byla Schola cantorum v roce 1950 zrušena, přešel na pedagogické gymnázium. Po maturitě v roce 1952 nastoupil na své první učitelské místo do školy na Norbertově. V té době také studoval soukromě zpěv u Egona Fuchse³ a Emy Matouškové⁴. Pak začal studovat pedagogickou fakultu, ale musel absolvovat dvouletou vojenskou službu v Janovicích nad Úhlavou. Po vojně už se na fakultu nevrátil.

V letech 1956 – 65 vyučoval na základní škole na Bílé Hoře a současně se věnoval praktickému provozování hudby. Stal se členem souboru „Noví pěvci madrigalů a komorní hudby“⁵, který založil Miroslav Venhoda. Se souborem natočil Jurkovič řadu gramofonových desek a absolvoval řadu koncertních turné doma i v zahraničí.

Pavel Jurkovič s Carlem Orffem.

 

 

Když mu bylo v roce 1965 nabídnuto studium na Orffově institutu v Salzburgu, neváhal a strávil tam dva roky. Protože je to pro Jurkoviče velmi důležité životní období, je mu věnována samostatná kapitola. S Carlem Orffem⁶ zůstává totiž spjat po celý svůj život.

Po návratu z Rakouska se Jurkovič stal členem již profesionálního souboru Miroslava Venhody „Pražští madrigalisté“⁷. Jako zpěvák a vedoucí instrumentální skupiny tu působil deset let. Práce s madrigalisty znamenala kromě jiného také tři až čtyři měsíce ročně na cestách mimo Prahu.V roce 1974 se Jurkovič oženil s Ivou Rybákovou⁸ a v roce 1975 se jim narodila dcera Barbora. Pro rodinný život byla práce u madrigalistů příliš časově náročná, a tak v roce 1977 Jurkovič odešel.

V letech 1977 až 1997 učil na základní škole v Umělecké ulici. Tam jeho zásluhou vznikla roku 1987 vždy z jedné třídy v ročníku třída s rozšířenou výukou hudební výchovy. Pro děti z takové třídy to znamenalo tři hodiny hudební výchovy a dvě hodiny sborového zpěvu a instrumetální hry týdně. Od první třídy se všechny učily hře na zobcovou flétnu a měly možnost navštěvovat LŠU v Šimáčkově ulici, která je od ulice Umělecké vzdálená asi osm minut chůze. Instrumentální dovednosti nabyté v LŠU využily děti v souborové hře ve škole.

Ovšem ani během působení u Pražských madrigalistů neztratil Pavel Jurkovič kontakt s pedagogickou praxí. Od roku 1966 pořádal denní i víkendové semináře pro učitele, letní kurzy modernizace hudební výchovy, týdenní „letní kurz hudebně pohybové výchovy v duchu ideí Carla Orffa“, a také setkání rodičů s dětmi a písničkou (lidovou i umělou) v Pelhřimově pod názvem „Rodina zpívá, hraje a tancuje“ . Domácí muzicírování je podle Jurkoviče nesmírně důležité pro hudební vývoj dětí. Však také kdykoliv má možnost, nabádá maminky: „Zpívejte svým dětem a s dětmi! Žádná profesionální zpěvačka z desky nenahradí živý maminčin zpěv.“

Tím aktivity Pavla Jurkoviče zdaleka nekončí. Mimo to se věnuje skladbě, překladům (zejména básní a písňových textů), autorsky a interpretačně se podílí na pořadech ve Viole, spolupracuje s Českým rozhlasem i televizí, mezi lety 1995 až 2000 byl předsedou České Orffovy společnosti⁹…

Kateřina Judová